Povídky

Z háje Věčného jara: Prolog

28. února 2014 v 21:30 | Julča
Odrbaný název? Ano, možná ho změním, ale nic mě nenapadlo a začátek povídky jsem už zveřejnit chtěla. Napište svůj názor na ni a zda byste stáli o pokračování.

Se mnou je to hodně komplikované. Na pohled vypadám jako víla - jsem krásná, mám dlouhé splývající vlasy a motýlí křídla. Moje jméno je Ferifa, ne zcela běžné jméno, ale kolik víl znáte, abyste to mohli posoudit? Ale nejsem obyčejná víla jako každá jiná, spíš nejsem úplně čistokrevná víla. Moje matka Ila je víla, ale když byla velmi mladá skamarádila se s lidským chlapcem Tomem, do kterého se později zamilovala a tato láska byla opětovaná. A potom jsem přišla na svět já. Neznám svého otce, protože šel bojovat pár let poté, co jsem se narodila, za království, ve kterém žil. A už se nevrátil. Takže jsem napůl víla a napůl člověk. Nevím, co přesně to znamená, neví to ani moje matka, ani nikdo jiný z lesního národa. Dokonce o tom nic neví, ani naše nejvyšší vládkyně Corbelia, která je převelice moudrá a stará. Nikdo jako já se v našem národě nikdy neobjevil. Nevím, jestli v jiném lesním společenství je někdo jako já, protože nevíme, kde další národy nás víl žijí. My žijeme v háji Věčného jara, které leží na území lidského království Sedmero královen, za které položil můj otec život. Nikdy jsem z našeho háje nevyšla, jistěže mě to mnohokrát lákalo a párkrát jsem k tomu neměla daleko jít se podívat blíž k lidským městům, ale také jsem se bála. Žijeme s lidmi v míru, ale podle matky se stále najdou tací, kteří vílám natolik závidí, že nedokážou snést pohled na vílu a její krásu a byli by schopni pro ni zabíjet. Ale samozřejmě jsem pár lidí už viděla a to jenom ty nejodvážnější, kteří se odhodlali vypravit do našeho lesa - prý o něm koluje mezi lidmi mnoho pověr a bájí, ale v našem lese není nic zlého, nelákáme lidi mezi nás, aby navždy zapomněli, ani je nechceme mučit touhou po nás - naopak se lidem musíme vyhýbat. Prostě je to tak dáno a ten, kdo by tohle pravidlo porušil, byl by vyhnán a nikdy by mu nebylo dovoleno se vrátit zpátky do háje, kde celý život vyrůstal a žil svůj příběh. A já žiju ten svůj, dosud poklidný život, dokud jsem nepotkala tu lidskou dívku.

Povídka je zveřejněna na Libresu - ZDE

Báseň - Řeka během ročních období

30. ledna 2014 v 23:11 | Nienna
Pod jménem fantasy-maniak mě můžete najít na Libres. Teď tam probíhá soutěž na téma Řeka - já vložila báseň Řeka během ročních období. 3. února budou soutěžní díla zvěřejněna - můžete mi dát tzv. tip nebo Supertip, pokud jste registrovaní. Přináším Vám mezitím báseň aspoň sem.

Jabloň se obsypává růžovými květy,
které vábí motýli, včely a vosy
Voda mezitím pomalu omývá břehy řeky
a zvířátka si chodí vodou omývat své nosy

Zářivá koule vystoupala nejvýše, jak mohla
a řeka se ve své šíři naplno rozmohla
Nepůsobila zle a nečinila škody,
avšak mohly se stát nepěkné nehody

Podzimní vítr sfoukával lístky,
do vody zklidněné nostalgickou náladou
některé říčky přinášely navanuté písky
a děti kamínky do něj stále kladou

Nastává zima a produ vody se nedostává síly,
a tak čekají až na ně spadne polštářek bílý
Vše se takto opakuje každým rokem,
stále stejně dlouhým a vratkým krokem

Setkání s Alenkou - zkrácená verze

18. září 2013 v 14:26 | Julča
Jdu si číst do parku, když tu kolem mě proběhne dívka v modrých šatech pronásledující něco nebo někoho. Nedá mi to a rozběhnu se za ní. Zatočím na cestu za keři, když tu nikde nikdo. Udělám krok vpřed - ale do prázdna. V zemi přede mnou zeje díra, ztrácím rovnováhu a padám. Několik dlouhých minut padám naprostou tmou a nakonec dopadnu na tvrdou kamennou podlahu. Tu náhle jakoby přibylo světla a v malilinkatých dvířkách zahlédnu mizející šat. ,,Jak se ale dostanu těmi dvířky na druhou stranu?" ,,Vžďyt je to jasné, ta dívka v šatech je určitě Alenka a v parku zahlédla bílého králíka!" uvědomím si. Už vím, jak projít dvířky, rozhlédnu se po místnosti a očima hledám stůl. Stojí v rohu, běžím k němu, popadnu lahvičku stojící na něm a bez rozmýšlení ji vypiju. Téměř okamžitě se zmenším přesně na velikost dvířek. Rozběhnu se k nim a uvědomím si, že jsem udělala tu samou chybu jako Alenka - zapomněla jsem na klíč. Otočím se zpátky ke stolu a uždibnu si koláčku pod ním - vzápětí vyrostu. Vezmu klíč, napiju se a odemknu dvířka ve zdi. Nadechnu se a vstoupím do zcela jiného světa. Přede mnou stojí Alenka, která vypadá notně vyděšeně a už se chystá rozběhnout pryč, když králík stojící vedle ní vyhrkne: ,,Neboj. Ta je taky ze světa nahoře" Usměju se a představím se: ,,Ahoj Alenko, já jsem Julie." Alenka se podiví: ,,Jak znáš moje jméno?" Podívám se na králíka a ten zavrtí hlavou. ,,Ále, tak jsem to tipla." Alenka mi sice moc nevěří, ale aspoň jsem jí neprozradila, že o ní existuje kniha. Tak jsem se jí zeptala: ,,A co tu vlastně děláš?" Alenka mi kupodivu povypráví celý svůj příběh - tak jak ho známe z knih. Čas tu ubíhá jinak, a tak mezitím Alenka stihla zachránit svět v králičí noře. Potom jsme společně vyšly na povrch a já o našem setkání ještě dlouho přemýšlela.

Postava: Alenka
Kniha: Alenka v říši divů
Spisovatel: Lewis Carrol

Název povídky: Jak jsem se setkala s Alenkou

Setkání s Alenkou

16. září 2013 v 14:46 | Julča
Jdu parkem a plánuji si, že přečtu dalších pár kapitol z Alenky v říši divů. Už vidím svoji oblíbenou lavičku, kam jsem hodlala zamířit, když kolem mě proběhne dívka v modrých šatech, která mi věkem může být velmi blízko. Vypadá to jakoby něco nebo někoho pronásledovala. Nedá mi to, a proto nenápadně rychlou chůzí spěchám za ní. Ale dívka utíká stále rychleji, a tak i já se poddám rychlému běhu. Zatočím na cestičku za keři a tu náhle nikdo nikde. Opatrně našlapuji dál a rozhlížím se. Vždyť není možné, abych ji ztratila z dohledu, běžela jsem jen pár metrů za ní. Udělám další krok vpřed - do prázdna. Přede mnou v zemi zeje díra, které jsem si nikdy dříve nevšimla, ale teď je pozdě. Ztrácím rovnováhu a padám. Pode mnou, asi pět metrů, zavleje látka podobná té, z které byly šaty oné dívky. Kolem mě je černočerná tma a já ztrácím pojem o prostoru i čase. Za nějakou dobu - netroufám si odhadnout, jak dlouhou, spadnu na kamennou podlahu. Tu náhle vidím jasněji jakoby přibylo světla, ale přitom svět byl daleko nade mnou. Rozhlédnu se kolem sebe a zahlédnu vlající šat mizející v malilinkatých dvířkách přímo přede mnou. ,,Jak se jenom dostanu těmi dvířky, tam na druhou stranu?" položím si v duchu otázku. ,,Vžďyt je to jasné, ta dívka v šatech je určitě Alenka a v parku zahlédla bílého králíka!" řeknu nahlas. A v ránu mě i napadne, jak se dostat dveřmi na druhou stranu. Očima hledám stůl, je v rohu pokoje. Běžím k němu a popadnu lahvičku, která stojí na něm. Ani vteřinu se nerozmýšlím a vyklopím její obsah do sebe. A okamžitě se zmenším, přesně na velikost dvířek. Rozběhnu se k nim a uvědomím si, že jsem udělala tu samou chybu jako Alenka - zapomněla jsem na klíč. Otočím se zpátky ke stolu a uchopím koláček ležící pod ním. Trochu si uždibnu - a vyrostu. Vezmu klíč, napiju se a odemknu dvířka ve zdi. Nadechnu se a vstoupím do zcela jiného světa. Přede mnou stojí Alenka, která vypadá notně vyděšeně a už se chystá rozběhnout pryč, když králík stojící vedle ní vyhrkne: ,,Neboj. Ta je taky ze světa nahoře" Usměju se a představím se: ,,Ahoj Alenko, já jsem Julie." Alenka se podiví: ,,Jak znáš moje jméno?" Podívám se na králíka a ten zavrtí hlavou. ,,Ále, tak jsem to tipla." Alenka mi sice moc nevěří, ale aspoň jsem jí neprozradila, že o ní existuje kniha. Tak jsem se jí zeptala: ,,A co tu vlastně děláš?" Alenka mi kupodivu povypráví celý svůj příběh - tak jak ho známe z knih. Jak se ukáže čas v tomto světě ubíhá docela jinak, a tak mezitím než jsem vešla do dvířek, Alenka stihla zachránit svět v králičí noře a já jsem měla informace z první ruky. Společně jsme potom vyšly zpět na povrch a já ještě dlouho přemýšlela o našem setkání.

Postava: Alenka
Kniha: Alenka v říši divů
Spisovatel: Lewis Carrol

Název povídky: Jak jsem se setkala s Alenkou

Déšť jako lék

31. ledna 2013 v 17:57 | Mary
TATO BÁSEŇ JE Z TVORBY MÉ KAMARÁDKY, KTERÁ SE MNOU TENTO BLOG ZAKLÁDALA

Seděla jsem tak ve škole (umělecké - hraji na soprán. a alt. flétnu) a přemýšlela, jak zabít čas čekáním na hodinu. Dorazila jsem tam o něco dřív a tak tam neby nikdo, s kým bych pokecala. No prostě a jednoduše jsem se nudila a tak mě tak z nenadáni popadla chut psát, a tak jsem psala - basen. Mno... basen :D Tady je výsledek - necekejte ale zadny veledílo, jen takový malý dílko:D

Magická noc lišek

6. srpna 2012 v 14:53 | Julča
Jednou za rok se v lese na neznámém místě scházejí lišky všeho druhu a povolávájí k sobě zlatou energii z jádra Země. V tuto magickou hodinu se jinde na Zemi probudí temná síla připravená bojovat po boku svých temných přívrženců proti zlaté armádě.
Psal se rok 200 a stalo se něco, co nikdo neočekával-Zlatá energie zmizela a spolu s ní přestaly existovat Magické noci. Lišky se sice pokoušeli Zlatou energii obnovit, ale Temná síla ji zatlačovala čím dál víc do středu Země. Lišky se ale nikdy nevzdaly a doufaly v návrat Zlatého světla na Zemi.
Temná síla se stala pánem Země a zbylé armády energie z jádra byly zajaty a odvlečeny do vězení nebo se ukrývaly v podzemních chodbách, kde je ještě před Temnou silou chránily zbylé Zlaté vlákna, která byla obepnuta kolem jeskyně, tak aby je nikdo neobjevil.

,,Já jsem Temná síla, probudilo mě stále víc sílící světlo Zlaté energie. Takhle to přeci být nemělo, již několik staletí na Zemi vládne pevná ruka mého vůdce Pána podsvětí - Lorda Darkenesse a Světlo se celou dobu ukrývalo uprostřed Země a doposud neproklouzlo ven. Někde je chyba a já ji musím napravit."

,,Konečně jsem se po dlouhé době probudila. Já-Zlatá energie jsem se musela ukrývat v jádru, ale vládci na Zemi i pod Zemí netušili, že sílím a brzo jim budu vzdorovat společně se svými oddanými bojovníky. Teď když už jsem dost silná na boj s Temnou armádou, mohu se ukázat a začít vzdorovat Temné síle, která mně brání v tom dostat se na povrch."

Poté co se zpráva o návratu Zlaté energie rozšířila, dozvěděl se i o této ,,novině" Pán podsvětí. Lord Drakeness k sobě povolal Temnou armádu připravenou bojovat odevzdaně ve prospěch Temnoty a Podsvětí.
Na hradu Parol se na nádvoří shromáždila obrovská vojska a před nimi stanul sám velký Lord Darkeness-Pán podsvětí. ,,Vím, že nikdo z nás nečekal návrat Zlaté energie, ale nemusíte se ničeho obávat. Shromáždil jsem toto vojsko, aby mi pomohlo navždy zničit Energii a spolu s ní i všechny její přívržence doposud skryté někde v houští." tyto slova pronesl vážným a důstojným hlasem Lord následován nadšeným tleskáním.
V jedné jeskyni nedaleko hradu se všechno dozvěděli a přemýšleli nad tím jak pomoci Energii ve válce, ale jelikož nevěděli, kde energie je a kdy se chystá zasáhnout nemohli nic dělat. Velitel v této jeskyni byl starý Duhový drak jménem Dragon a vyslal posly ke všem jeskyním spojenců, které znal, se zprávou o návratu Zlaté energie a o připravovaném boji.
V dalekém lese za hranicemi říše Lorda Darkenesse zmateně pobíhal pokulhávající lišák Estragon. Estragona napadl v poušti sup a poranil mu levou přední nohu, proto teď na nohu nemohl došlápnout. Po vysilující cestě zpátky k doupěti svým liščátkám a družce lišce vypověděl co se mu stalo cestou do říše Pána podsvětí. ,,Jsem tak rád že Vás vidím Vy moji malí zlobílci" řekl lišák a usmál se na liščátka. ,,Poté co jste mi popřáli hezkou cestu a vyprovodili jste mne, musel jsem se u hranice schovat do křoví kvůli hlídce Pána podsvětí - pěti trolům spolu s havrany a vrány. V křoví jsem narazil na tajný vchod do jeskyně, kde se ukrývaly víly a lesní skřítkové. Vysvětlili mi, že se jednou za měsíc scházejí ve Velké jeskyni všechny bytosti, které se skrývají a vyměnují si zprávy a nové informace. Informovali mě o návratu Zlaté energie a o připravované bitvě na hradě. Do říše Lorda jsem nedorazil, ale zpátky domů jsem se vracel přes poušť, kde jsem objevil holuba se zprávou o pomoc podepsanou trpaslíkem Monoletem. Skrývá se v hoře nedaleko odsud se svou rodinou a ostatními z národa trpaslíků, kteří zůstali věrni Zlaté energii jádra Země. Blíží se k nim armáda skřetů a jiných temných bytostí a potřebujou se přemístit někam jinam na bezpečnější místo. Je jich, ale moc a do jeskyní v okolí se nikam nevlezou, proto potřebují poskytnou útočiště" dokončil své vyprávění lyšák Estragon.
Liška často navštěvovala své přítelkyně v liščím městě v podzemních norách, kde bydlelo ještě mnoho dalších bytostí v obrovských sálech a místnostech. Liška si pamatovala, že jim nabízeli aby se tam také přestěhovala se svou rodinou, ale odmítla. Mnoho místností bylo prázdných a neobydlených a obyvatelé podzimních chodem rádi všem poskytly přístřeší a pohodlí. Lišák i s rodinou si sbalily kufry a vyrazili na Dlouhou pouť.
Putovali přes lesy, kolem mnohých jezer a řek, prošli spousty údolími až nakonec dorazili k hoře obydlenou trpaslíky. Dostat se k blízkosti hory, ale nebylo jednoduché, jelikož už byli nadohled nepřátelských vojskům. Konečně našli vchod zavalený balvanem za nímž čekala stráž připravena se vrhnout na každého nepřítele a přivítat všechny spolubojovníky o vládu Zlaté energie. Trpaslíci byli zprvu nedůvěřiví, ale nakonec přeci jen pustili rodinku dovnitř a zavazadla jim nechali odnést do jejich nového pokoje.
Monolet (ten samý trpaslík co podepsal zprávu připevněnou k holubovi) byl král trpaslíků, vyslechl nabídku liščí rodiny a dlouze přemýšlel s pevně zavřenýma očima. Když oči znovu otevřel zeptal se jestli s jejich budoucím ubytováním souhlasí i současní obyvatelé podzemí. Lišák musel bohužel říct pravdu a zklamaně odpověděl: ,,Bohužel jsme obyvatelům podzemních jeskyň a chodeb doposud neměli šanci poslat zprávu o Vaší velkolepé říši a nověnalezených problémech. Proto bych Vás chtěl požádat o nějakého poštovního holuba nebo posla a možnost poslat jim zprávu s prosbou o zajištění příbytcích pro moji rodinu i Vaši
říši. " ,,Jste velmi laskav lišáku Estrogene, ale nejsem si jist jestli nás současní obyvatelé jeskyň přivítají s nadšením, a proto Vám svoluji žádost o poslání prosby, kterou ztvrdím vlastním podpisem a pečetí našeho národa." odvětil král a odešel do zadní místnosti za velkým trůnem.
Estrogen s liškou obdivovali krásné umění trpaslíků, které mohli spatřit v podobě velkolepých síní a brnění. Malé liščátka se cítili v království celí nesví, protože tady nebyli žádné děti, ani hračky či něco co by se mohlo líbit dětem a mláďatům zvířat.
Nad Velké podzemní jeskyně dorazil sněhově bílý holub, který nesl zprávu od krále trpaslíků. Strážce jeskyní - dryáda s dlouhými hnědými vlasy a stálým úsměvem na rtech jmenující se Křišťálová kapka holuba postřehla skoro okamžitě a nechala ho usadit se jí na levém rameni, kde se celkem rychle uvelebil. Křišťálová kapka od holuba převzala zprávu a nechala ho odletět, tam odkud přišel. Se zprávou ihned běžela k jejich vůdci - Dragonovi, který si ji nechal přečíst od moudrého elfa s šedým copem a brkem za uchem. Když zprávu elf dočetl radil Dragonovi s rozhodnutím, které nakonec bylo vyhověním prosby a elf poslal nazpátek fénixe s kladnou odezvou a pár radami, jak se proplížit kolem vojska Lorda a popis cesty k jejich jeskyním. Mapu s obtiskem pařátu duhového draka Dragona a pečeť podzemních jeskyň přibalily k dopisu také.
Fénix vyrazil na svou cestu pouští časně ráno, odhodlán předat zprávu králi. Fénix měl krásně svěží červeno - oranžovou barvu a pera ocasu krásně vířily všemi odstíny oranžové a červené. Po cestě přeletěl mnohá nebezpečná skaliska a byl rád, že umí létat. Pod ním se míhali pouštní lišky a jiní živočichové, kteří se lekli fénixova mohutného stínu a mnozí si zprvu mysleli, že je to nějaký dravec. Fénix si jich však nevšímal a brzo už stanul před vchodem do hory trpaslíků.
Monolet zpozoroval fénixe ze své ložnice v pozdní odpolední hodinu. Zprávu od Dragona prostudoval ihned co mu padla do rukou a radostně výskl. Stráže okamžitě vrazily do jeho pokoje a divily se, když uviděly krále, jak spokojeně sedí na své loži.

Draci

6. srpna 2012 v 14:52 | Julča
Hluboko pod zemí je ukryto zářivě bílé vejce, které vysílá zář tak silnou, že je vidět na povrchu Země. Tvorové žijící na Povrchu této záři však nepřikládají velký význam, přestože nemají ponětí co je tato záře zač. Vejce, které odpočívá miliony kilometrů pod zemí, obvíjí proužky čirého zlata chrání ho před napadením zvenčí. Uvnitř vejce odpočívám já. Jsem mládě draka, jehož jméno je pro všechny tvory na zemi zapovězené a nebezpečí samo číhá už při jeho vyslovení. Jsem v tomto vejci ukryt již přes dlouhé věky. Zažil jsem doby, kdy po zami pobíhali divocí a nebezpeční tvorové o nichž lidé, ani jiné bytosti nemají, ani tušení. Čekám na vhodnou chvíli, kdy se budu moct vylíhnout a vládnout zemi. Již cítím nutkání rozbít skořápku a divoce se provrtat půdou na Povrch, ale nejsem si jist, jestli je to tak správně.
Skořápka se rozlétla na všechny strany vzduchové bubliny, v níž jsem byl ukryt, a já jsem poprvé otevřel oči. Musel jsem se rychle dostat na Povrch, dokud jsem měl v plicích ještě vzduch. Na Povrch jsem se dostal během několika vteřin, protože jsem nabyl síly ze skořápky, kterou jsem ihned po svém vylíhnutí snědl. Kolem mě nikdo není, nevím jestli lidé dosud žijí na této planetě, ale jsem si jist, že život tady ještě je. Vidím jenom stromy a vysokou trávu, která se rozprostírá až za obzorem. Na denním světle se moje kůže třpytí bílým světlem a jsou mi vidět žíly, které vedou těsně pod kůží. Sám sobě se docela líbím, až na jeden chybějící dráp na přední pravé končetině. Tato nedokonalost na mém těle je vrozená, ale doufám, že mi nebude vadit při jakékoliv činnosti, kterou budu provozovat.
Ještě jsem docela malý prcek, ale to by se mělo během pár dní změnit díky potravě, kterou si snad dokážu obstarat. Blanitá křídla mám dosud složená na zádech, v nehybné poloze. Nade mnou letí nějaký létající tvor - nejspíš pták, a tak bez rozmýšlení rozkládám křídla a pokouším se vzlétnout, ale svalím se na záda a zůstanu nehybně ležet. Myslím, že mi nic není, jelikož vstávám a nic mě nebolí, ale nejsem si jist jestli se odvážím ještě někdy vzlétnout. Tato zkušenost prvního letu ve mně vyvolala pocit, že bych neměl létat, takže se můžu rovnou s létající potravou rozloučit. Měl bych si pospíšit s hledáním potravy, jelikož se už začíná stmívat a v dálce něco začíná houkat. Houkání se pomalu mění v nepřestávající řev a poznávám, že něco není úplně v pořádku, jelikož jsem během asi dvouhodinového pochodu k obzoru nepotkal žádný život kromě již zmíněných stromů a jiných rostlin, usoudil jsem, že není dobré jít takto nemaskován a na odiv možným pronásledovatelům či špehounům. Obaluju se listím ze stromů z okolí, abych vypadal, když si lehnu jako hromádka listí. S listím na těle se chodí dost blbě a pořád šustím, ale musím si zvyknout. Již vím co si vydává ten řev, který jsem po chvilce chůze začal ignorovat, je to stádo prapodivných rohatých sudokopytníků, kteří mají dokonalý sluch, jelikož jakmile jsem zašustil pár listy o sebe, přestali houkat a rychle začali prchat pryč ode mě, aniž bych stačil cokoli udělat. Propásl jsem svou šanci o zajištění potravy, a proto se musím spokojit s listy a trávou jako potravou, jelikož už je noc a vyšly hvězdy. Ulehám si proto pod obrovský strom, jemuž se koruna sklání až k zemi, a proto jsem skryt před okolním světem - prozatím. Listí si ze sebe už sundávám, protože mě otravuje a stejně mi nijak nepomůže, ale spíš ublíží, protože varuje okolní zvěř přede mnou. Už se mi opravdu klíží oči a já upadám do bezesného spánku.

Dívka z kočáru (1.část)

23. července 2012 v 15:46 | Julča

Do svých patnácti let jsem žila na zámku v Paříži, ale když mi zemřela matka, odstěhovala jsem se s otcem do skromnějšího sídla na venkově nedaleko Paříže. Občas se mi zastesklo po mých přítelkyních ze zámku, jelikož tady na venkově nejsou žádné děti, ani dívky v mém věku. Poté jsme se z finančních důvodů měli stěhovat zase, ale tentokrát do ještě horšího sídla a na ještě větší samotě. Pamatuji se na ten den, kdy mi otec řekl, že se stěhujeme pryč. Nechtěla jsem se stěhovat, a také jsem to dávala najevo. Samozřejmě jsem nekřičela, ani otce neurážela, to se na dámu jako já nehodí, ale byla jsem zamlklá a jenom jsem otcovi odpovídala na vynucené otázky, ale sama jsem nezačala rozhovor. Takhle to trvalo ovšem pouze do té chvíle než jsem spatřila náš nový domov. V kočáře jsme jeli snad jenom dvě hodiny, ale ty byly tak dlouhé, že jsem nakonec usnula. Zdály se mi krásné sny, kde jsem si vysnila krásný nový domov, ale v tom nekrásnějším okamžiku na mě otec zlehka poklepal, abych se probudila. ,,Jsme na místě, konečně uvidím náš nový domov" pomyslila jsem si a zaradovala se. Odhrnula jsem záclonku na okně kočáru a nedočkavě jsem vykoukla ven. Měli jsme bydlet ve starém a polorozpadlém domě. Dům byl obrovský, ale měl pouze několik malých okýnek, kterými foukal vítr dovnitř a ven. Z některých oken se utrhly záclony a teď ležely mezi vysokou trávou před domem. Nemohla jsem tomu uvěřit, jak mě otec mohl přivést na toto hrozné místo? Jak jen mohl? Otočila jsem se na otce a ten se usmíval, neudržela jsem se a zvýšila jsem na chvilku hlas, když mi vyletělo z úst několik slov. ,,Jak jsi jen mohl?" V té chvíli otci z tváře zmizel nejen úsměv, ale i laskavost, která z něj vyzařovala od první chvíle, kdy jsem ho spatřila. Strašně jsem se lekla, najednou se na mě díval, tak zvláště, že jsem radši vystoupila, abych nemusela ten pohled snášet byť jen o vteřinu déle.
Poté co jsem z kočáru vystoupila, prohlédla jsem si náš domov pečlivěji. Očividně v tomto domě nikdo nebydlel již pěkně dlouho. Nový dům byl přesným opakem naše bývalého krásného zámku. Zámek, ve kterém jsme tak dlouho s matkou i otcem bydleli, byl natřený světle žlutou barvou, kterou já miluji a nikdy se nikde neodlupoval, ani kousek omítky. Ovšem náš domov se, ani špetku nepodobal zámku, ve kterém jsem vyrůstala - dům nebyl natřený žádnou barvou a byl postavený z neopracovaných kamenů, které někde dokonce vypadávaly ze zdí. Domovní vrata byla dřevěná, stará a v pantech držela jen tak tak. Schody vedoucí k domovním dveřím byly jen těžko rozpoznatelné a nedalo se po nich skoro vůbec chodit. Tráva, která kdysi rostla jen na vyhrazených místech, nyní rostla všude, kam jsem dohlédla - dokonce i na střeše skleníku bylo pár stébel, ale vůbec netuším jak se tam mohla dostat. Otec byl z tohoto domu nadšený a ihned vyrazil ke dveřím vedoucích pravděpodobně do vstupní síně. Ovšem já jsem se rozhodla radši ještě porozhlédnout po okolí domu. Nikde poblíž nestál žádný další dům a to mě děsilo nejvíce - nepřítomnost dalších lidí. Po tom podivném okamžiku mezi mnou a otcem v kočáře jsem se ho, přiznám se, trochu bála. Nikdy předtím jsem ho takového nezažila, ani před maminkou, ani před hosty.
Uvnitř bylo přítmí, které bylo způsobeno pavučinami v těch pár oknech, které byly ve zdech. Ve vstupní síni ležel na zemi obrovský na zaprášený a zničený koberec, po kterém se dalo stěží chodit. Pokaždé když můj střevíc sešlápl pár vláken na zemi ,které byly kobercem, myslela jsem si, že ihned spadnu a něco se mi stane. Otec byl již dávno v domu a prohledával místnosti a vše zkoumal. Mě také zajímaly místnosti, které byly plné starých věcí a měla jsem nutkání je všechny prohledat, ale jako správná mladá slečna jsem se udržela a nikam jsem se nerozběhla. Další místnost, která navazovala na vstupní halu, byla jídelna. Dveře, kterými se vstupovalo do jídelny byly rozvrzané a pěkně zchátralé. V jídelně byla ponurá atmosféra a mně se tam vůbec nelíbilo.
Za sebou jsem uslyšela dopady tichých kroků na dřevěnou podlahu. Zamrazilo mě v zádech a bála jsem pohnout hlavou. Jelikož otevřenými dveřmi do místnosti dopadalo světlo zvenčí, viděla jsem stíny tančící na zdech pokoje. Byl to strašidelný pocit, ale nechtěla jsem volat o pomoc a už vůbec ne otce. Záhadný stín, který jsem pozorovala měl ocas, kterým mrště pohyboval ze strany na stranu. Rozesmála jsem se. Zvolna jsem se otočila s úsměvem na tváři, protože jsem si uvědomila koho jsem se tak bála - starého černého a trochu šedivějícího kocoura. Něžné a opatrně jsem se ho pokusila dotknout, ale kocour byl i přes svůj věk stále mrštný a rychlý a utíkal zpátky tam, odkud přišel.

Exemplář 1.část - Anděl?!

30. června 2012 v 13:09 | Mary Artemis
TATO POVÍDKA JE Z TVORBY MÉ KAMARÁDKY, KTERÁ SE MNOU TENTO BLOG ZAKLÁDALA

"Exemplář"
Přestávka se vlekla nekonečně dlouho. Ne že by to nějakému žákovy či žákyni vadilo! Jen to bylo neobvyklé. Když konečně zazvonilo, bylo na všech znát, že si na dlouhou přestávku rychle zvykli. 9.B měla zrovna kreslení s mladou učitelkou, které celá škola neřekla jinak než "Bloody Mary". Nebyla takovou učitelkou, jako její kolegyně. Do hodin často načerno nosila nebo vodila živé exempláře zvířat a jednou se jí dokonce podařilo propašovat do školy bernardýna. Svou přezdívku si ale nevysloužila nošením rudé nebo tím, že by byla vrah. No, vrah tedy opravdu nebyla, ke krvavé Tudorovně Marii měla hodně daleko.
V dějepise, který kromě výtvarné výchovy vyučovala, jednou ale vybuchla vzteky, když se v rámci výuky dívali na film o Hitlerovi. Z úst jí vylétlo několik opravdu peprných nadávek namířených k tomuto německému diktátorovi. Po zbytek hodiny a filmu plného mrtvol pak neřekla ani slovo. Natolik měla k nelidskosti onoho muže odpor.
No a tehdy se jí začalo říkat Krvavá Marie, byla to prostě ironie. A nebyl to jediný případ. Byla na ní vidět, že se jí protiví krev a utrpení.
Ale žáky čekalo zajímavé překvapení. Přestávka byla pryč a Bloudy Mary vstoupila do třídy. Celá třída ztichla údivem a prohlížela si ji. Měla na sobě namísto obvyklého barevného oblečení červenou košili, černé kalhoty které se víc než do školy hodily na pohřeb a tmavé vlasy, které jinak nosila svázané do ohonu, jí volně spadaly na záda.
Liliána, plavovlasá dívka s pihami se zasmála. Proti učitelce nic neměla, ba se jí i zamlouvaly její prostředky výuky, ale toto od ní vážně nečekala. Ani si neuvědomila že začala tleskat. Celá třída se k ní okamžitě přidala. Někteří radostně volali či pískali. Mary je utišila posunkem ruky a za potlesk jim poděkovala. "Děkuji, ale to už by stačilo."a usmála se. Lili ale pořád nevěřícně
kroutila hlavou. Tohle by od této učitelky vážně nikdo nečekal. Dokonce z ní vyzařovalo ještě větší sebevědomí než obvykle. To byl ale jen začátek. Učitelka se posadila a pravila.
"Milý žáci, dnes jsem si pro vás přichystala něco úžasného!"Pokynula ke dveřím a zvolala.
"Můžete dál, kolego!"a ve dveřích se objevil tmavovlasý muž s hustým hnědým obočím a pronikavýma očima. "Představuji vám svého nového kolegu a tím i nového učitele na naší škole. Michaela Helia." a onen nový profesor jí úsměv oplatil. Celá třída se jako na povel postavila. "To není třeba,"zasmál se skromně učitel. Poškrábal se na strništi na bradě a přešel k učitelce. Chvíli tam něco řešili a pak Inkoustová, jak se jinak Bloudy Mary jmenovala příjmením krátce zatleskala. "Dohodli jsme se s panem učitelem, že bychom vám nejdříve měli vysvětlit, jak se to s naší školou v poslední době má. Některé třídy o nových reformách zde nemají ani potuchy a stejně tak se věc má s většinou učitelů, ale vy už jste dost velcí, aby jste to pochopili a my máme to štěstí že nám tady kolega vše vysvětlí. Pokynula Héliovi a ten si krátce odkašlal. Pak spustil.
"Jak už tady vaše paní učitelka řekla, na škol se leccos změnilo a ještě měnit bude. Nemáte samozřejmě o ničem zatím žádné informace, ale opravdu jde na vás vidět, že se ničeho nebojíte,
a tak se vám něco pokusím v krátkosti vysvětlit." Znovu si odkašlal a zapátral v místnosti po něčem k pití. Inkoustová mu okamžitě podala petlahev a on ji vděčně přijal. Po krátkém okamžiku, kdy pil většina žáků napjatě čekala na pokračování. Mladé Lili se však na tom chlapovi něco nelíbilo. Nevěděla přesně co, ale byl prostě divný. Zkřížila ruce na prsou a čekala, co bude dál. Muž se dal po chvilce znovu do řeči.
"Takže, vaše škola prodělala za posledních pár hodin prodělala hned několik zásadních změn najednou." Teď už Lili nebyla jediná osoba, co na muže hleděla s povytaženým obočím. On ale pokračoval. "Takže, abych to nezdržoval, máte nového ředitele. Také pár-včetně mě- nových kantorů a do školy přibylo i značné množství nových žáků."Po tomto se znovu napil a čekal na reakci svých posluchačů. Ti na něj z větší části hleděli s otevřenými ústy a nikdo nepronesl ani slovo. Jedna žákyně, Mia se jmenovala, se ho plaše zeptala. "A jak by se to v takové chvíli dalo stihnout? Je přece teprve třetí vyučovací hodina a včera bylo všechno ještě při starém."
Učitel se jen zasmál a dodal. "No, vidím, že to bude chtít něco víc." Nahrbil se v okamžiku stál na jeho místě tvor, který připomínal z části člověka a z části psa. Tedy, byl celý zarostlý a na nohou mu vyrůstaly černé, dlouhé drápy. Stejně tak zarostlé byly jeho doslova tlapy. Obočí vylo ještě víc husté než předem a když na třídu vycenil tesáky, nejeden žák spadl ze židle.
"Skvělé!"zajásala Bloody Mary. "Jen doufám, že jste byl již na lovu. Nepřeji si mít ze třídy jatka!"a znovu se zvonivě zasmála. "Nebojte se, včera byl úplněk, tak jsem si zalovil dost. Navíc, s večerem má podoba zase nabude lidskosti." zakořenil se na třídu a všichni se vyděšeně krčili v lavicích. Lili, která se teprve zvedala ze země si krátce zanadávala, protože se praštila do brňavky a pak vyšvihla ruku do vzduchu. "Ano?"Otázali se jí oba učitelé naráz. Lili si odkašlala a spustila. "Patrně mi ušlo, že se naše škola změnila v cirkus, ale tuhle hodinu máme kreslení. Snad nechcete paní učitelko, abychom kreslili… tohle!" Ukázala na učitele a nakrčila nos. Inkoustová jen zakroutila hlavou. "Liiáno, to tě doma neučili slušnosti? Pan učitel není žádné tohle, ale čistokrevný vlkodlak, kterého teď opravdu budeme malovat!" Když skončila, poručila rozdat bílé čtvrtky a uhly. Než se však zmatená Lili zmohla na protest, někdo zaklepal a prudce rozrazil dveře. Stála v nich žena s rudými vlasy a krvavě nalakovanými nehty.
"Michaeli? Máš se ihned dostavit do ředitelny, mají tam menší neshody s některými vyučujícími!"vyhrkla a pak se s opovržením podívala na Bloody Mary. Ta jí pohled oplatila
a ozvalo se krátké zavrčení. Žena s rudými vlasy si jen namyšleně odfrkla a otočila se k odchodu. Učitel/vlkodlak se omluvně podíval po třídě a pak dodal.
"Omlouvám se, ale budete mne muset omluvit. Povinnost volá." Pak se otočil ke slečně Inkoustové a podal jí malý svazek klíčů. "Tady, vyberte si nějaký exemplář nebo bytost z kabinetu biologie. Považujte to za náhražku mé nepřítomnosti." Naznačil políbení ruky a vydal se ze třídy ještě v podobě té obludy. Když se za ním zavřely dveře, Inkoustová si jen krátce povzdechla a pak se rozhlédla po třídě.
"Nečekám, že by jste všemu teď momentálně rozuměli, ale dejte tomu čas. Uvidíte, že brzy vše pochopíte. Víc než řekl pan učitel říci nemohu." Napřímila se na židli a ukázala na dva silné žáky. "Půjdete se mnou a pomůžete mi." Potom ukázala i na Lili. "Zaběhni prosím do chemie, bude tam teď nejspíš pan učitel Narcis. Že žádám o klíče od kabinetu přírodopisu."
Lili jen mlčky přikývla a vydala se ven ze třídy. Rozběhla se po chodbě. U přírodopisu se zastavila. Nakoukla do třídy, protože si všimla, že jsou vyražené dveře. Zavrtěla hlavou a jako tryska se vydala k učebně chemie. Zaklepala a vešla. k jejímu překvapení však ve třídě nebyl ten zatrpklý staroušek Narcis, ale obtloustlý učitel matematiky Sokol.
"Co si přeješ?" otázal se.
"Posílá mě slečna Inkoustová, že prý by tu měl být profesor Narcis."
Sokol se zamračil. "Ten tu teď bohužel není. Co kolegyně potřebuje?"
"Klíče od kabinetu přírodopisu."odpověděla Lili a usmála se na pár známých tvářích ve třídě.
Sokol zašátral v kapse kalhot velikosti snad XXXL.
"Naštěstí je mám teď u sebe. Tady."a podal jí klíče.
"Dík… chci říct, děkuji." Spěšně se otočila a vyběhla ze třídy. Sokol měl zase blbou náladu, ale to měl vlastně pořád! Doběhla ke kabinetu, kde už na ni čekala učitelka a dva spolužáci. Podala Inkoustové klíč a čekala. učitelka odemkla a vešla do velké, tmavé místnosti plné polic a vitrín. Pomalu se procházela a všichni tři spolužáci ji s očima navrch hlavy následovali. takhle si nikdo z nich kabinet nepamatoval. Dříve místnost připomínající prales teď vypadala ještě tajemněji. Květiny a palmy byly nahrazeny podivnými obřími rostlinami se spoustou výhonků a šlahounů. Lili se nad jednu z nich naklonila a ta se najednou rozevřela jako čelisti žraloka. Naproti této rostlině, které se při zpáteční cestě hodlala Lili vyhnout, bylo akvárium s piraněmi. Všechny cvakaly zuby a poplašeně plavaly sem a tam. Bylo by to komické, kdyby to nebyly takové krvelačné bestie. Jedna z nich dokonce postrádala ocas a další chybělo několik zubů. Kabinet doslova přetékal vším co v něm bylo.
Lili učitelce nijak nezáviděla. Sama by si nedokázala vybrat! Zavařovací sklenice naplněná až po okraj odpornou zelenou tekutinou, v níž plavaly lidské nosy, akvária plná nejrůznějších živočichů a tvorů, malá klícka , ve které e vznášela miniaturní stvoření, která připomínala víly a elfy ze Shakespearova díla Sen Noci Svatojánské a v neposlední řadě na se k nim otáčela kostra, která rozhodně nebyla z umělé hmoty. Zamávala jejich směrem, i když je samozřejmě nemohla vidět, jelikož už dávno neměla oči a Lili jí zamávání překvapeně oplatila. Dál procházeli kolem všeho toho živého i mrtvého, až došli na konec místnosti, kde děti Bloudy Mary zastavila. Lili se zrovna nedívala jejím směrem, a tak do ní narazila. Vyjekla a otočila se na učitelku. Jenže ta jen stála na místě a nárazu nevěnovala pozornost. Dívala se před sebe a v očích se jí zračilo překvapení, ale jako by v něco takového doufala. Lili se podívala před sebe a na okamžik zaváhala, jestli to není jen přelud. Ne, to rozhodně ne. Byla to skutečnost a Lili si tím byla víc než jistá. Hleděla na zem před sebou a překvapeně si prohlížela ten objev. Kdo by to byl čekal. Jednomu z jejích spolužáků ujelo sprosté slovíčko. Druhý přikývl a dodal."To jo, jak v nějaký fantasy!"
Lili s nimi souhlasila. Ke zdi naproti nim byla těžkými okovy přikována osoba. Osoba, ale ne ledajaká. Za obyčejného… chlapce se ho tedy považovat rozhodně nedalo! Měl k ramenům spadající černé, rovné vlasy. Vypadaly podbarvené blond barvou, ale bylo víc než zřejmé, že už mu takhle narostly. Nedalo se o něm říct, že by byl doslova korba, ale svaly se mu na břichu
i rukou rýsovaly docela zřetelně. Bohužel, kromě svalů byla i nepatrně, ale stejně vidět žebra. Na sobě měl jen potrhané džíny a byl bos. Po rukou se mu táhly ošklivé rudé šrámy, jak se pravděpodobně pokoušel vyprostit z okovů. Podle tohoto popisu by si ale každý řekl, že byl zcela normální. No a nebyl! Tou zásadní odlišností, byla černá, havraní křídla, která mu vyrůstala ze zad. Byla úchvatná, a přesto budila hrůzu! Lili z nich běhal mráz po zádech. Chvíli tam všichni jen tak nečině stáli. Pak se však ozvalo zarachocení. Chlapci za Lili vypískli jak prasata na porážce a o tři kroky couvly. Jindy by jim Lili uštědřila nějakou jízlivou jedovatou poznámku, ale i ona sama se lekla a nasucho polkla. Zůstala však stát na místě jak -výstižně- přikovaná. Neodvážila se pohnout ani o milimetr. Pár vteřin se nic nedělo, ale jí to připadalo jako několik minut. Pak se zvuk ozval znovu a anděl před nimi o kousek pozvedl hlavu, aby mu mohli vidět do obličeje. Měl větrem ošlehanou tvář, rty semknuté do rovinky a pohlížel na ně zmučenýma smaragdovýma očima. Párkrát zamrkal, aby na ně lépe viděl. Pak se uchechtl a zasmál se, až z toho všem přítomným běhal mráz po zádech.
"Nemáš se čemu smát. To ty jsi tu vězeň, né my!"Obořila se na něj neohroženě učitelka.
Přestal se smát a pak k nim ledovým, tajemným hlasem promluvil.
"Změnil jsem bydliště, učitelko? Nebo je to zase jen jedna z těch chvilkových stěhovacích akcí, které pro mě s tou svou nenažranou smečkou pejsánků pořád pořádáte?"
Inkoustové se zúžily oči. Přistoupila k němu a vlepila mu facku, po níž mu zůstal na tváři růžový otisk ruky. "Važ slova anděli. Věz, že jsi mohl dopadnout i hůř. Mohli jsme tě v té kobce plné zvrhlíků a budižkničemů taky nechat!"
Podíval se na ni, ale teď už se nesmál. "Vyšlo by to nastejno. Teď je ze mě co? Pomůcka do školy? Aaaa, podívejte se na to, tak takhle dopadnete, když se vám přestane líbit poslouchat toho nahoře, co všemu velí!" Sarkasmus v jeho hlase se jim zavrtával do hlavy a nemohli myslet na nic jiného. Lili se zamyslela. V první řadě ji napadlo, že by rozhodně nechtěla být v kůži toho stvoření, co před ní teď bylo. Pak se otočila k učitelce a odkašlala si.
"Ehm, slečno, neměli bychom už něco vybrat? Za deset minut zvoní."
Učitelka přikývla. "Už jsem vybrala,"a ukázala na anděla. "Kreslit padlé anděly jsme ještě neměli příležitost." Ona i Lili se otočily na dva chlapce za nimi. Ti už o pěkný kousek couvli.
Lili povytáhla obočí a chystala si nějakou poznámku, pohled na ně byl ale moc komický, tak toho zase nechala.
"No chlapci, snad si nemyslíte, že ho s Liliánou povlečeme do třídy samy!" a zakroutila hlavou. Ti dva na sebe jen sklesle pohlédli a pak se pomalým šouravým krokem vydali k andělovi.
"No hněte sebou, ať se nemusí paní učitelka moc zlobit!"zasmál se anděl. Inkoustová si ho nevšímala a podala chlapců malý svazek klíčů, který jí prve dal ten nový učitel.
"Tím černým klíčem mu odemkněte okovy na rukou."poučila je Inkoustová.
"Lili, ty se podívej po nějakém provaze."
Lili se neochotně rozhlédla po místnosti. Po chvíli našla tlusté, hrubé lano. S námahou ho zvedla a donesla k nohám učitelky. Otřepala si ruce a postavila se stranou.
"Chtělo by to nůž,"prohlásila Blody Mary. Lili se otočila na patě a tentokráte se vydala hledat nůž. Po celkem delším hledání našla starou kudlu. Zatímco učitelka přeřezávala lano, Liliini spolužáci se potáceli s pouty. Když se jim konečně podařilo je odemknout, vězeň se svezl na zem a rozkašlal se.
"Na, svaž mu ruce, já se postarám o křídla."pobídla učitelka Lili. Ta uchopila lano a sklonila se
k andělovi. Uchopila jeho ruce a zanaříkala, když uviděla ty šrámy na zápěstích.
"Nářek mi nepomůže."procedil skrz zaťaté ruby, když mu Lili svazovala hrubým lanem poraněné ruce. Snažila se mu je moc nepoškrábat, ale nedařilo se jí.
"Sorry."omlouvala se. Pokýval hlavou. Když byla hotova, ještě pomohla učitelce s křídly a pak chlapci anděla podepřeli a celá delegace se vydala opět do třídy. Párkrát anděl nebo jeho nosiči upadli, ale kromě několika modřin nikdo neutrpěl vážnější zranění. Když se dopotáceli do učebny, nakázala učitelka postavit předlohu před lavice. Anděl si klekl a svěsil hlavu, takže mu přes husté vlasy zase nebylo vidět do tváře. Kdyby ale bylo, viděli by všichni jen jeho ďábelský úškleb, který vystřídala další vlna šíleného smíchu.
Všichni ve třídě si ho jen vyděšeně prohlíželi a šuškali si, co to zase učitelku napadlo. Bernardýn ještě ušel, ale tohle?
Lili už z toho smíchu pomalu bolela hlava. Nevydržela to a na anděla se obořila.
"Sklapni už!"
On se na ni jen překvapeně podíval a začal se smát ještě hůř. Postupně jeho smích přešel spíš
v nářek a jemu se po pravé tváři svezla jediná slza. Lili na něj jen zmučeně hleděla. Na jednu stranu jí ho bylo líto, ale na druhou si byla stoprocentně jistá, že s ním není něco v pořádku.
"Na co čekáte? Předlohu máte a nechci slyšet protesty. Nevíte, jak těžké je se s ním vypořádat, když má náladu se rvát!" promluvila Bloody Mary a usadila se na židli a něco si zapisovala do kalendáře. Lili odvrátila pohled od anděla a vydala se na své místo. Vůbec se jí do kreslení nechtělo. vysvobodilo ji však zvonění. Bohužel ji ten pohled do zmučené tváře čekal za deset minut znovu. Chtěla jako první vyjít ze třídy, ale učitelka ji pověřila sbíráním uhlů. Rozhodně o ně totiž prý nechtěla přijít. Všichni už byli skoro venku ze třídy a i učitelka se někam vypařila. Lili rychle vše posbírala a položila na učitelčin stůl. Pak se chystala otočit, ale strnula v půli pohybu. Na krku ji zamrazila ostrá čepel dýky. Nemohla se pořádně nadechnout a tak jen sípala.
"Ale no tak, teď by se ti chtělo křičet, ale mě jsi ještě před chvílí nabádala k mlčení!"Promluvil k ní tichým, zlověstným hlasem. Chtělo se jí něco namítnout, ale tlak na její hrdlo se zvýšil.
"Ššššš, o to se ani nepokoušej. Ještě jednou se ti zachce křičet a tvá hlava už nebude pohromadě s tělem."
Lili pálily oči, jak se jí do nich hrnuly z nenadání slzy. Chtělo se jí křičet, o tom nebyl pochyb, ale pud sebezáchovy jí říkal mlč. Horké slzy stékaly až na čepel dýky, kde ulpívaly a leskly se jako diamanty.
"Mohl bych tě zabít, o tom není pochyb, ale nemám na vraždění moc chuť."
Lili se trochu ulevilo, ale toužebně pohlédla ke dveřím.
"Neboj, jak jsem říkal, momentálně ti nic nehrozí. Tahle budova je plná mých nepřátel, a já se potřebuji prostě vypařit. Ty mi v tom pomůžeš a slovo ne znamená tvůj rozsudek smrti." Znovu se zasmál a Lili se po tvářích sklouzla další slza.
"Na pokračování si musíte počkat:p:D"

Prodáno!

18. února 2012 v 10:32 | Mary Artemis
TATO POVÍDKA JE Z TVORBY MÉ KAMARÁDKY, KTERÁ SE MNOU TENTO BLOG ZAKLÁDALA

Prodáno!
Za oknem byl krásný slunečný den a všechno tam venku vypadalo vesele. To se ale nedalo říct o učebně přírodopisu. Ta naprosto překypovala nudou a pachem ze starých exponátů. Učitelka zrovna něco zapisovala na tabuli a přitom nahlas předčítala vše co napsala. Skoro nikdo ve třídě se ji neobtěžoval poslouchat a už vůbec ne si psát sáhodlouhé výpisky o kostní dřeni.V místnosti panovala snad ta nejnudnější atmosféra ve škole.
Lucy se rozhlédla po třídě a pak si lehla na zkřížené ruce na stole. Oči se jí zavíraly, protože ji ráno donutili brzo stávat. Tomu moc nepřispívala její dosavadní nálada. Najednou něco narazilo do její lavice. Bylo to ukazovátko. Slečna Zhoubná, jejich učitelka na biologii se tyčila nad jejím místem a výhružně se na ni dívala.
"Slečno Lucy, vy by jste určitě uměla odpovědět na mou otázku."
Lucy se tázavě podívala na svého souseda přes uličku, ale ten jen nechápavě pokrčil rameny.
"Zopakovala by jste mi prosím otázku?"Pokusila se Lucy ještě zachránit situaci.
"Ne, to tedy nezopakovala! Neustálá troufalost a ignorace této třídy mne velmi překvapuje!"
Otočila se a odkráčela ke katedře. Pak se naklonila ke svému notesu a nahlas odříkávala, co si do něj píše.
"Na příští hodinu, tj. zítra, mi všichni donesete výpisky k dnešní látce a k látce, kterou jsme brali minulý týden. Počítám, že z té už si také nikdo nic nepamatujete. Také mi všichni donesete padesátkrát napsané…"
Lucy učitelku skoro neposlouchala. Chvíli si zapisovala, ale pak se otočila k oknu a zadívala se na oblohu. Něco nehrálo. Obloha zšedla a zvedl se vítr. Učitelka jí pokynula, aby okno zavřela. Lucy se neochotně zvedla ze židle a vydala se k oknu. Natáhla se po něm, ale opřel se do ní silný vítr. Zapřela se o parapet a přimhouřila oči. Potom rychle popadla okenní tabule a přibouchla je k sobě. Chtělo to pořádně zabrat. Když se otočila ke třídě, někdo hlasitě zaklepal. Učitelka se vydala otevřít. Ve třídě se pořádně ochladilo, i když bylo okno zavřené. Slečna Zhoubná ani nedošla ke dveřím a někdo je prudce rozrazil. Pár žáků vyjeklo, ale Lucy nepohnula ani brvou. Zůstala stát u okna, dost blízko na to, aby v případě, že ten kdo tak surově otevřel dveře, nebyl jen inspektor nebo uklízečka. A taky že nebyl. Nevypadal ani jako nějaký rodič, co donesl dítěti svačinu. To už se jim ale stávalo dost zřídka. Taky, k čemu by byl pak ten úžasný automat na tyčinky a horkou čokoládu? Při pomyšlení na tyčinku Mars si Lucy uvědomila, že nechala doma
i svačinu, i peníze. Mrzutě svěsila ramena, ale pak si začala pečlivě prohlížet návštěvníky. Jeden z nich, byli celkem čtyři, vypadal na vůdce nějakého gangu a tomu dodával jeho těžký, černý kabát a sametový, černý klobouk. Byl celý zarostlý a Lucy soudila, že už týdny neměl v ruce holicí strojek. Vedle něho se z chodby vynořil muž v hnědých, manšestrových kalhotách, potrhané vestě, bez trika nebo košile a v kovbojském klobouku. Ten zas nebyl skoro vidět. Byl průhledný jak papír a hrůznému dojmu přispívalo seschlé srdce, které bylo díky té průhlednosti dost vidět. V patách jim pak byli dva tlustí chlapi kteří by se dost dobře uplatnili jako bodyguardi, spíš než nějaký atentátník by se jich ale bál sám zaměstnavatel. Jednomu hyzdila podobu dlouhá jizva přes holou hlavu a druhému chyběla levá tvář, takže z ní zbyl jen hnědý zaschlý hnus. Lucy se z toho pohledu zvedal žaludek, ale spíš než jak vypadají ji zajímalo, co tam chtějí. Učitelka se neklidně ošívala a vypadala dost nejistě. To bylo snad poprvé, co se nechovala tak přehnaně sebevědomě. Hned však Lucy vyvedla z omylu.
"Potřebujete snad něco? Doufám také, že spravíte tu vypadlou kliku!"
Učitelka se snažila vypadat vyrovnaně, ale bylo na ní vidět, že si těmi lidmi moc jistá není. Neoholená brada, tak si ho v duchu pojmenovala Lucy, to zřejmě také zpozoroval a pousmál se.
"Myslím, že o tom, co tu s čím můžu a nemůžu dělat vy nerozhodujete!"
"Jak to myslíte, toto je majetek školy!"
Učitelka po něm výhružně loupla očima.
"Vážně? O tom nic nevím."
"Ale Alane, vzpomeň si, dříve to bývala obyčejná základní škola,"oslovil chlupatce…duch. Jo, vypadal jako duch a duch to určitě byl. Nikdo se s Lucy nemohl přít, protože tohle si myslela skoro celá třída, i učitelce ta myšlenka bleskla hlavou.
"Jak dříve, pořád to je obyčejná základní škola!"
Vyjekla, ted' už dost podrážděně Zhoubná.
"Mýlíte se, slečno. Máme to červené na bílém, jestli vás to zajímá."
"Ano, to zajímá!"
"Tak to vás musím požádat, aby jste mne následovala."
Pokynul jí hlavou ke dveřím. Nabídl jí rámě, ale učitelka ho decentně odmítla. Alan lhostejně pokrčil rameny a vedl učitelku ze třídy, pravděpodobně do ředitelny. Ta se už jen letmo otočila a poručila žákům, aby si začali dělat zadané výpisky. Nikdo jí však nevěnoval moc velkou pozornost. Všichni upírali zrak na průhledného muže, který se zatím uvelebil na jejím místě. Přejel pohledem třídu a pak se podíval na tabuli. Patrně četl, co učitelka napsala. Trvalo mu to však až moc dlouho, takže se zraky přítomných upřely na dva zavalité hlídače. Ano, dalo se to tak říct, protože ted' je vlastně "hlídali", spolu s průhledným, ale ten byl zabraný do čtení a nevěnoval ničemu jinému pozornost.
Jeden z bodyguardi se na ně zašklebil a některé to dost vyděsilo. Lucy od nich znechuceně odvrátila zrak a ještě pohodlněji se opřela o parapet. Nejraději by si přitáhla židli, ale nějak tušila, že má raději zůstat tam kde je.
Duch odvrátil pohled od tabule, patrně už konečně dočetl a znovu se rozhlédl. Prohlížel si jednoho žáka po druhém. Pár z nich to vyděsilo ale někteří se nenechali zastrašit. Pohlédl na černovlasého chlapce a zadíval se mu do modrých očí. Simon, tak se jmenoval, se na něj tázavě podíval, nahrbil se na židli a napodobil ducha zkřížením rukou. Duch se napřímil. Simona to pobavilo. Duch se zlostně zašklebil a odvrátil od něj zrak. Simon se trochu zašklebil. Ted' se duch díval na Lucy. Ta si ho znechuceně změřila pohledem a zívla. To ho naštvalo ještě víc.
"No, vidím, že vaše učitelka se vás očividně ráda na chvíli zbavila,"procedil mezi zuby.
"Ale já si vás, jako nový učitel vezmu do parády."
"Učitel?"nevydržela to Lucy, a vyprskla smíchy.
Pak se ale zatvářila důležitě a suše prohlásila: "No, biologii by jste vlastně mohl vyučovat, bude z vás ještě k tomu dobrý exponát."
Pár spolužáků Lucy podpořilo smíchem. Duch ale zbledl ještě víc a ted' skrz jeho hrud' zahlédli učitelčiny pokyny. Pak se ale krutě zasmál. Očividně měl eso v rukávu.
"Možná, ale neradil bych vám se k tomu moc vyjadřovat, některé vaše nové učitele nebo spolužáky by to mohlo možná obtěžovat a já rozhodně nemám ve zvyku dávat tresty typu napište 50X nemám ignorovat učitele biologie."
Žáci si ho nevěřícně prohlíželi. Zároveň však nějak tušili, že jim tu nevykládá jen pohádky.
"Jste náš nový třídní?"ozvala se nesměle Lena.
"Nečekali jste doufám Michaela Jackson."zasmál se a i dva bodyguardi nasadili posměšné výrazy.
"Nečekali jsme nikoho!"obořil se na něj Karel, Simonův spolusedící. Nový učitel mu přišel až moc nabitý energií, v jeho hodinách by se určitě nedalo tak dobře kašlat na učení.
"Nečekali? To mě mrzí! Vynahradím vám to třeba malým zkoušením. Tak třeba, jak dlouho se tělo v rakvi rozkládá, dokud z něj nezbudou jen kosti?"
Ukázal na Karla. Ten povytáhl obočí a rozhodil rukama.
"Jak to mám asi vědět? Jsem snad mrtvej?!"
"Ne, to rozhodně nejsi, ale bud' si jist, že o hodně přicházíš! Být mrtev je daleko lepší, než být živ, nemůžeš už totiž umřít!"
Jeho kumpáni se chrochtavě zasmáli. Dětem to však moc vtipné nepřišlo.
"Vtipné, nemyslíte?"
"K popukání, nemám slov,"prohlásila ironicky Lucy, "až se mi z toho chce na záchod."
"Prosím, stačí říct."Duch ukázal na stále otevřené dveře. Lucy využila situace a neváhala. Vydala se ke dveřím. Podívala se tázavě na vazouny, a ti jí neochotně uvolnili cestu. Vyšla ze třídy s bradou zdviženou a se znechuceným výrazem ve tváři. Oba chlápci pěkně páchli. Vyplázla jazyk. Šla šoupavou chůzí k dívčím záchodkům. Otevřela dveře s namalovanou panenkou. Hned ve dveřích ale málem vrazila do zavalité ženy s brýlemi. Žena jí však prošla bez problémů. Ani se neobtěžovala se omluvit a jen pohrdavě nakřivila nos. Lucy projel tělem chladivý pocit. Znechuceně se ošila a jen ji zajímalo, co dělala ta ženská na záchodě. Otevřela dveře kabinky a málem vykřikla. Záchod se vznášel ve vzduchu a byl stejně průhledný jako ta brejlatá. Nezajímalo ji, v jakém stavu jsou ostatní záchody a raději si stoupla před obdélníkové zrcadlo. Opřela se o umyvadlo a zadívala se na svůj pobledlý výraz. Pak se ale napřímila a vytáhla kšiltovku, která jí napůl čouhala z jedné z mnoha kapes širokých maskáčů. Nasadila si ji a přetočila kšiltem dozadu. "Když nikdo jinej, tak to vezmu do svejch rukou."
Zabořila ruce do kapes a přemýšlela, co dělat. Školu ovládla banda mrtvol, učitelka se šla přesvědčit, že je její oblíbenec ředitel v poho a ona trčí na záchodcích se vznášejícíma se mísama.
Usilovně přemýšlela, že si ani neuvědomila že vyšla na chodbu. Zadumaně si protřela spánky. Tu do někoho narazila. Ano, ted' do někoho opravdu narazila. Do živé bytosti. Vzhlédla a zatvářila se poněkud zklamaně. Byl to jen Simon.
"Co ty tady? Čekala jsem, že seš jeden z těch co se tam krčej v lavici a čekaj až jim ten manik ukouše prsty."prohlásila posměšně.
"Jo, jasně. A jak bych pak asi hrál baseball?! Ne, já se dobrovolně zmrzačit nenechám."
"Hmm a jak ses dostal přes ty gorily?"
"Jednoduše, řekl jsem tomu vepředu, že je mi dost blbě a on mě celej nadšenej pustil na WC. Prej jestli neumřu, tak se nemám vracet!"
"Dobrý máš nějakej plán?"
"Jakej plán?"
Lucy protočila panenky.
"Já myslela že tu nechceš zkejsnout."
"Kdo říká že chci?"
"Tohle je konverzace! Tak jo, já vyjímečně zapojím mozkový závity!"
Simon se pobaveně zasmál.
"Fajn, tak už tě něco napadlo?"
"Nejsem kulovej blesk! Ale nejspíš by stálo zato, zjistit proč si vybrali zrovna školu."
"Jo, tahle budova je otřesná."
"To taky, ale hlavně je to škola! Na začátek zkusíme ředitelnu."
"Jo, myslím že tomu biologovi brzo dojde, že tak pomalou smrt nemůžu kvůli bolavýmu břichu mít."
"Fajn, takže do druhýho patra."

"…jak to…aše škola…slíte vážně…diteli!"
Z ředitelny se ozývaly útržky hovoru, ve kterém si dominantní místo vydobyla jejich třídní, slečna Zhoubná. Dveře byly z pevného, tvrdého dřeva, takže se dalo jen dost těžko odposlouchávat. Na hlídce naštěstí nabyl nikdo ze zasnulých ani pozůstávalých. Ano, krom duchů se ve škole sem tam objevili i upíři a pár vlkodlaků. Také potkali dvě ženy v hábitech jako z Harryho Pottera a jednoho muže poměrně malého vzrůstu, zato ale příšerného vzhledu. Lucy hádala, že to byl zakrslý šotek nebo sřet. Nikde však nepochodovali jejich praví učitelé!
Samozřejmě všichni seděli v ředitelně, teda, ani Simon, ani Lucy nemohli pochopit, jak se tam mohli vejít, ale to bylo vedlejší.
Ted' však Lucy zaslechla docela zřetelně i něčí cizí, tajemný hlas. Byl takový prázdný, hlasitý
a krutý.
"Víte, když jsem před padesáti lety, tedy před mou smrtí, šel okolo tehdejší bývalé školy, hrozně jsem si přál být ředitelem. Nikdy se mi to ale nesplnilo."Bylo slyšet smutné povzdechnutí, nebylo však od srdce.
"A tak jsem si, shodou okolností před padesáti lety usmyslil, že to, že už nejsem živý můj sen nezničí! Pár let po mé smrti se začala stavět nová škola. Já osobně jsem byl nadšen, že na místě starého hřbitova, kde jsem byl svými velkorysými příbuznými pochován. Připomeňte mi prosím potom někdo, že se jim musím odvděčit. Myslím že někteří z nich jsou zde na škole."
Ozval se ďábelský smích.
"Jsem nesmírně rád, pane řediteli, že jsme se dohodli. Já vás nechám dělat nám tu nějaký čas školníka a vy mi přenecháte vedení školy."
"Jistě, jistě, nemějte starosti."ozval se roztržitý hlas jejich ředitele. Takhle si ho tedy Lucy nepamatovala. Naposled když byla v ředitelně, zněl ředitelův hlas docela jinak. Spíš jak nafoukaného páva, než zajíčka v jamce. Jindy by se smála, ale tohle byla nanejvýš důležitá situace. Někdo se pomalými, tichými kroky blížil ke dveřím. Lucy vytřeštila oči, chytila Simona za předloktí a táhla ho pryč. Doběhli až na schody oddělující druhé a třetí patro. Lucy se špatně dýchalo. Nebylo to však kvůli zadýchání., ale proto, že se všude kolem nich vlnila nazelenalá mlha nasládlého plynu. Lucy se rozkašlala. Přes mlhu zahlédla, že se k nim blíží skupinka dětí se zkumavkami a kádinkami v rukou. Z těch vycházela ta vůně, mísící se s pachem který se nacházel v každém koutě budovy. Lucy neváhala a táhla Simona dál. Ve třetím patře už nebyl pach tak silný.
"Fuj, to je humus! Všiml sis co to bylo za lidi?"
"Myslím že deváťáci, ale nevím to jistě!"
"Aha, no to je stejně jedno, kam teď?"
Simon ji dloubl loktem do žeber. Lucy se napřímila. Chodbou se pomalu sunul člověk, s vysokou bradou a zelenými vlasy. Z úst mu kapala našedlá kapalina a trochu šilhal. Vypadal jak shnilé jablko v rozkladu. Krátce na ně pohlédl, zvedl ruku na pozdrav a sunul se dál. Lucy už toho měla dost, kdy konečně potkají někoho z nehnijícího masa, pevně držících kostí, které nikde nevyčnívají a někoho, kdo nevypadá jak hologram?! V odpověď jí však byli jen dva pubertální upíři s červenýma očima, kteří na ni cenili tesáky a jednomu z nich odkapávala čerstvá, rudá krev. Lucy spěchala dál. Dostali se k terase, která spojovala první a druhý stupeň a s úžasem zjistila, že není zamknutá. Vzala za ledovou kliku a otevřela dvoukřídlé dveře.Venku to jemně profukovalo. Vydali se po dlaždicích ke druhým dveřím. Země se pod nimi zatřásla a pár centimetrů od Lucy se ze země vynořil náhrobní kámen. Stál na něm nějaký nečitelný nápis. Najednou se začaly náhrobly a kříže objevovat všude kolem nich. Simonovi někdo poklepal na rameno. Prudce se otočil a zkameněl na místě. Před ním se tyčil vysoký kostlivec ve fraku a s cylindrem. Roztáhl tvář do širokého úsměvu.
"Nevíš chlapče, kde bych našel učebnu dějepisu?"promluvil k Simonovi hlubokým hlasem.
"Myslím že v druhém patře."pípnul Simon.
"Moc ti děkuji!"a zase se doširoka usmál a přidušeně se zachechtal. Simon i Lucy tam ještě pár vteřin tak vyjeveně stáli, ale pak, když se Lucy pokusila couvnout zakopla o kříž. To oba vyburcovalo ke zběsilému běhu. Lucy dvakrát narazila do něčích koster a Simona kouslo do nohy nemluvně/kostra. Dostali se až ke dveřím. Zděšeně si však uvědomili, že jsou zavřené! Lucy prudce lomcovala klikou, pokoušeli se je i vyrazit. Nic. Dostalo se jim ale nečekané pomoci.
"Dovolíte?"promluvila k nim už nejmíň stovku let stará kostra. Opřela se do dveří a ty se se skřípotem otevřely. Něco spadlo na zem. Byla to její dlaň-co z ní za ty roky zbylo. Simon se pro ni natáhl a kostře ji podal. Ta se na něj usmála, ale to on už neviděl. Běželi chodbou ke schodišti a po něm dolů. Proběhli kolem třídy prvňáků a Lucy si všimla, že se dívají na Ukradené Vánoce Tima Burtona. "Wow!"pomyslela si.
O pár metrů dál se Simon prudce zastavil.
"Co je ?"zvolala Lucy.
"Ty to neslyšíš?"podíval se na ni.
"Co jako?"odpověděla mu otázkou. Hned se jí však dostalo odpovědi. Z hudebky, učebny na konci chodby se linula strašidelná hudba. Byla záhadná a Lucy z ní mrazilo v zádech. Nějak ji však fascinovala. Doběhla k učebně a nakoukla dovnitř pootevřenými dveřmi.
"Co děláš?!"pokusil se ji Simon zastavit. Lucy si ho však nevšímala. Otevřela dveře dokořán. Simonovi nezbývalo nic jiného, než ji následovat.
Učebna vypadala jako vždy, jen někdo rozevřel doširoka dlouhá okna a těmi teď proudil do třídy chladný vzduch. Venku zahřmělo, až se Lucy lekla a naskočila.
Hudba vycházela z velkého černého, naleštěného křídla. Na židli před ním seděl jejich učitel hudební výchovy. Hele, živáček! Lucy se k němu chystala vykročit. Učitel se k ní však otočil
a smutně se usmál. Ne, živáček to tedy rozhodně nebyl. Na zápěstích se mu táhly dlouhé řezné rány. Nikdo si toho dříve nevšiml, protože učitel nosil většinou dlouhé košile nebo saka. Na škole vyučoval krátce. Lucy se smutně otočila k Simonovi.Ten jí odpověděl smutným úšklebkem. Chvíli učitele pozorovali a pak se Lucy odvážila k němu vykročit.
"Slečno Lucy, rád vás vidím živou a zdravou."Bylo vidět, že to myslí vážně.
"Také vás ráda…vidím."
"Co tak smutně? Nelíbí se vám nová škola?"
Lucy nevěděla, co všechno si může dovolit.
"Líbit se mi? Já nenávidím tu normální, natož tuhle."
"Nejsi sama."Učitel zahrál záměrně pár falešných akordů.
"Vždyť vy jste také, no, přece mrtvý. Patříte k nim."
"Možná jsem mrtvý, ale to neznamená, že se chci vracet do školy. neměl jsem na vybranou. Co zmůže jedna duše, proti tolika."
Lucy otevřela ústa, ale pak je zase zavřela. Nevěděla vlastně, co říct. Zezadu k ní přikráčel Simon a položil jí ruku na rameno. Otočila se na něj v naději, že jí pomůže, ale ten jen zakroutil hlavou,
až mu černé vlasy spadly do obličeje. Lucy svěsila ramena a rezignovaně se s ním vydala z učebny.
"Nechci tu být."prohlásila tiše.
"Hnusí se mi to tu." Vypadala zcela zlomeně.
Simon nic neříkal. Byl na tom stejně jako ona. Nemohli přeci nic udělat. Školu ovládají neživí
a oni jsou jen titěrné kapky v nekonečném oceánu.
"Od kdy se necháš takhle snadno porazit?"ozval se jakýsi hlas Lucy v hlavě. "Prohra…."
To slovo lucy připomínalo pohřební zvony. "Prohrála jsi, ha, jednou to muselo přijít! Jsi slaboch!"
Lucy bojovala sama se sebou. Na jednu stranu cítila porážku, ale také cítila odhodlání. Tam někde uvnitř. Co dělat? Co má dělat? Rozhlédla se kolem sebe. Tohle se neděje jen v její hlavě. Možná by měla přijmout skutečnost. Ne, na to se má moc ráda. Nechtěla zemřít, ani žít v téhle…škole. Najednou věděla co udělá. Musí se v první řadě dostat ven. Pak bude čas na záchranu ostatních. Teda, nějak doufala, že bude ještě koho zachraňovat.
Nacházeli se někde vetřením patře. takže se musí dostat dolů. Hlavní vchod bude určitě hlídán, musí tedy k tomu zadnímu. Fajn, hlavně neztrácet čas. V krátkosti Simonovi vypověděla svůj sice ubohý, ale jediný plán. Vydali se chodbou ke schodům. Nemůže se jim nic stát. Jsou jen obyčejní studenti, žáci, nic víc. Vzhlédla k hodinám zavěšeným ke stropu. Mají deset minut do přestávky. Omyl, hodiny šly přece špatně. Nikdo se je zatím nepokoušel spravit. Takže mají jen pět minut. Tím hůř. Lucy přidala do kroku. Nemluvili. Soustředili se na cíl. Lucy přemýšlela o tom,co udělat, jestli se dostanou ven. Nedávala pozor na cestu, nohy se jí zapletly a ona škobrtla. Naneštěstí se zpoza rohu schodiště vynořila něčí postava. Lucy se nemohla nijak bránit pádu
a srazila ssebou onu osobu. Svět se zatočil a Lucy dopadla tvrdě na schody. Simon se k ni automaticky rozběhl. Pádu nemohl nijak zabránit. Naneštěstí Lucy vrazila do nějaké malé holčičky. Ta se na ni nasupeně otočila. Lucy se ještě dostatečně nevzpamatovala, ale dívka ano.
"Dávej pozor!"spustila.
Asi se jí opravdu něco stalo. Opožděně se dala do vzlykání, které přecházelo nejdříve v nevinný pláč. Pak ale začala opravdu vřískat. Nebyl čas. Simon pomohl Lucy na nohy a ta si vyděšeně uvědomila, že ze tříd zvědavě nakukují učitelé a žáci. Ta malá dívka patrně vyburcovala celé patro! Nebyl čas. Oba vzali nohy na ramena. Přihlížejícím nějakou chvíli trvalo, než si nějak vyložili jejich chování. Pak se chodbou rozezněly pobouřené výkřiky. Lucy v zápalu paniky málem špatně zabočila. Otočila se na patě a vydala se dál do spodního patra. Poplach se už asi rozezněl celou školou. Najednou do ní někdo zezadu vrazil. Bylo to zákeřné. Lucy se rozplácla jak dlouhá, tak široká na studené podlaze. Zjistila že vedle ní podobně skončil i Simon. Pokusila se vstát, ale něčí podpatek ji přirazil spět k zemi. Točila se jí hlava a slyšela, jak na ni někdo mluví. Zdálo se jí, že slyší svou třídní. Simon vedle ní se na učitelku obrátil a hrubě na ni zařval. Černé vlasy se mu lepily na tvář. Chvíli se tam s ní hádal. Lucy ani nevnímala, co říkají. Pak ho někdo kopl těžkou botou do obličeje a jemu klesla hlava na tvrdou zem. Obličej mu zakrývaly vlasy, ale Lucy viděla jak se zpod nich řine rudá krev, která vytvářela na zemi malou kaluž, v níž se odrážely postavy tyčící se nad ní. Pokusila se vykřiknout, ale neměla na to dost síly. Natáhla ke spolužákovi ruku. Pomalu se jí zavíraly oči a poslední co uviděla byla ona lesklá kaluž krve a něčí ruce, které se k ní natahovaly.
Lucy zcela pohltila temnota a ona se v ní pomalu řítila do neznáma. Nic než tma.



Lucy uslyšela něčí šepot. Zprvu si myslela že je to jen představa, ale pak s ní někdo zatřásl.
"Lucy, vzbuď se."
Lucy pomalu otevřela oči. Seděla ve své lavici, v učebně přírodopisu. páchlo to tu jako obvykle a nad Lucy stála také jako vždy učitelka. Lucy zamžikala. Co tu dělá? Jak to, že je zpátky ve třídě?
Vyplašeně se rozhlížela. Všechno bylo jako dřív. Dveře byly na svém místě, do třídy foukal vítr z otevřeného okna a většina žáků vypadala, že se právě probudila.
"Slečno Lucy, vy by jste určitě uměla odpovědět na mou otázku."
Lucy připadalo, že tohle už někdy zažila.
"Pardon, paní učitelko, nevím"
"Hmm, to se dalo čekat. Tak někdo jiný."
Učitelka přešla třídu a položila otázku někomu jinému. Lucy si protřela oči a hledala náznak toho, co se ještě před chvílí událo. Nic. Všechno bylo jako dřív. Očima hledala Simona. Ten to přece taky zažil. Seděl na svém obvyklém místě a vypadal úplně normálně. Zbytek hodiny si Lucy mlčky zapisovala. Po zvonění se se zbytkem třídy vydala na oběd. Postavila se do řady a vypadala nepřítomně. Některé její přátele to překvapilo. Lucy se vůbec nechovala jako vždy. Jindy už by stála na začátku fronty, dneska však lhostejně stála skoro na konci. Když se konečně dostala na řadu, lhostejně si vzala první talíř s obědem, který před ni kuchařka postavila a přesunula se ke kulatému stolu, u kterého sedávala. Přátelé kolem ní se bavili, jako by se nic nedělo. Lucy se však nemohla zbavit pocitu, že to všechno byl jen sen. dost živý sen. Nabrala vidličkou salát. Rajčatový dresing stékala po okurce a Lucy to něco silně připomínalo. Pokrčila ramenem a vložila si ji do úst. Skoro nevnímala její chuť, jen ji převalovala v ústech. Vedle ní si přisedl Simon. Byl pobledlý a až teď si Lucy všimla zaschlé krve na jeho spánku. Vytřeštila oči. Rychle se odvrátila a dala si do úst další sousto. Znovu však k němu otočila. Střetla se s jeho modrýma očima. lucy čekala, že pozvedne obočí, nebo jí zamává dlaní před očima. On ji však jen nečině sledoval. Pak mu padl zrak na mísu se salátem. Tentokrát se Lucy dočkala nějaké reakce, ale byla jiná než čekala. Simonovi se rozšířily panenky. Pomalu na prázdno polkl a pak se s náznakem děsu podíval zpátky na Lucy. Ta chvíli nechápala, ale pak se prudce otočila ke svému salátu. Z vidličky, kterou stále svírala v ruce odkapávala po rajčeti omáčka. Lucy poklesla na okamžik brada. Opravdu to byla jen rajčatová omáčka? Dresing?! Simon se chystal něco říct, to už však Lucy zamířila k záchodům.
 
 

Reklama