Srpen 2012

Magická noc lišek

6. srpna 2012 v 14:53 | Julča |  Povídky
Jednou za rok se v lese na neznámém místě scházejí lišky všeho druhu a povolávájí k sobě zlatou energii z jádra Země. V tuto magickou hodinu se jinde na Zemi probudí temná síla připravená bojovat po boku svých temných přívrženců proti zlaté armádě.
Psal se rok 200 a stalo se něco, co nikdo neočekával-Zlatá energie zmizela a spolu s ní přestaly existovat Magické noci. Lišky se sice pokoušeli Zlatou energii obnovit, ale Temná síla ji zatlačovala čím dál víc do středu Země. Lišky se ale nikdy nevzdaly a doufaly v návrat Zlatého světla na Zemi.
Temná síla se stala pánem Země a zbylé armády energie z jádra byly zajaty a odvlečeny do vězení nebo se ukrývaly v podzemních chodbách, kde je ještě před Temnou silou chránily zbylé Zlaté vlákna, která byla obepnuta kolem jeskyně, tak aby je nikdo neobjevil.

,,Já jsem Temná síla, probudilo mě stále víc sílící světlo Zlaté energie. Takhle to přeci být nemělo, již několik staletí na Zemi vládne pevná ruka mého vůdce Pána podsvětí - Lorda Darkenesse a Světlo se celou dobu ukrývalo uprostřed Země a doposud neproklouzlo ven. Někde je chyba a já ji musím napravit."

,,Konečně jsem se po dlouhé době probudila. Já-Zlatá energie jsem se musela ukrývat v jádru, ale vládci na Zemi i pod Zemí netušili, že sílím a brzo jim budu vzdorovat společně se svými oddanými bojovníky. Teď když už jsem dost silná na boj s Temnou armádou, mohu se ukázat a začít vzdorovat Temné síle, která mně brání v tom dostat se na povrch."

Poté co se zpráva o návratu Zlaté energie rozšířila, dozvěděl se i o této ,,novině" Pán podsvětí. Lord Drakeness k sobě povolal Temnou armádu připravenou bojovat odevzdaně ve prospěch Temnoty a Podsvětí.
Na hradu Parol se na nádvoří shromáždila obrovská vojska a před nimi stanul sám velký Lord Darkeness-Pán podsvětí. ,,Vím, že nikdo z nás nečekal návrat Zlaté energie, ale nemusíte se ničeho obávat. Shromáždil jsem toto vojsko, aby mi pomohlo navždy zničit Energii a spolu s ní i všechny její přívržence doposud skryté někde v houští." tyto slova pronesl vážným a důstojným hlasem Lord následován nadšeným tleskáním.
V jedné jeskyni nedaleko hradu se všechno dozvěděli a přemýšleli nad tím jak pomoci Energii ve válce, ale jelikož nevěděli, kde energie je a kdy se chystá zasáhnout nemohli nic dělat. Velitel v této jeskyni byl starý Duhový drak jménem Dragon a vyslal posly ke všem jeskyním spojenců, které znal, se zprávou o návratu Zlaté energie a o připravovaném boji.
V dalekém lese za hranicemi říše Lorda Darkenesse zmateně pobíhal pokulhávající lišák Estragon. Estragona napadl v poušti sup a poranil mu levou přední nohu, proto teď na nohu nemohl došlápnout. Po vysilující cestě zpátky k doupěti svým liščátkám a družce lišce vypověděl co se mu stalo cestou do říše Pána podsvětí. ,,Jsem tak rád že Vás vidím Vy moji malí zlobílci" řekl lišák a usmál se na liščátka. ,,Poté co jste mi popřáli hezkou cestu a vyprovodili jste mne, musel jsem se u hranice schovat do křoví kvůli hlídce Pána podsvětí - pěti trolům spolu s havrany a vrány. V křoví jsem narazil na tajný vchod do jeskyně, kde se ukrývaly víly a lesní skřítkové. Vysvětlili mi, že se jednou za měsíc scházejí ve Velké jeskyni všechny bytosti, které se skrývají a vyměnují si zprávy a nové informace. Informovali mě o návratu Zlaté energie a o připravované bitvě na hradě. Do říše Lorda jsem nedorazil, ale zpátky domů jsem se vracel přes poušť, kde jsem objevil holuba se zprávou o pomoc podepsanou trpaslíkem Monoletem. Skrývá se v hoře nedaleko odsud se svou rodinou a ostatními z národa trpaslíků, kteří zůstali věrni Zlaté energii jádra Země. Blíží se k nim armáda skřetů a jiných temných bytostí a potřebujou se přemístit někam jinam na bezpečnější místo. Je jich, ale moc a do jeskyní v okolí se nikam nevlezou, proto potřebují poskytnou útočiště" dokončil své vyprávění lyšák Estragon.
Liška často navštěvovala své přítelkyně v liščím městě v podzemních norách, kde bydlelo ještě mnoho dalších bytostí v obrovských sálech a místnostech. Liška si pamatovala, že jim nabízeli aby se tam také přestěhovala se svou rodinou, ale odmítla. Mnoho místností bylo prázdných a neobydlených a obyvatelé podzimních chodem rádi všem poskytly přístřeší a pohodlí. Lišák i s rodinou si sbalily kufry a vyrazili na Dlouhou pouť.
Putovali přes lesy, kolem mnohých jezer a řek, prošli spousty údolími až nakonec dorazili k hoře obydlenou trpaslíky. Dostat se k blízkosti hory, ale nebylo jednoduché, jelikož už byli nadohled nepřátelských vojskům. Konečně našli vchod zavalený balvanem za nímž čekala stráž připravena se vrhnout na každého nepřítele a přivítat všechny spolubojovníky o vládu Zlaté energie. Trpaslíci byli zprvu nedůvěřiví, ale nakonec přeci jen pustili rodinku dovnitř a zavazadla jim nechali odnést do jejich nového pokoje.
Monolet (ten samý trpaslík co podepsal zprávu připevněnou k holubovi) byl král trpaslíků, vyslechl nabídku liščí rodiny a dlouze přemýšlel s pevně zavřenýma očima. Když oči znovu otevřel zeptal se jestli s jejich budoucím ubytováním souhlasí i současní obyvatelé podzemí. Lišák musel bohužel říct pravdu a zklamaně odpověděl: ,,Bohužel jsme obyvatelům podzemních jeskyň a chodeb doposud neměli šanci poslat zprávu o Vaší velkolepé říši a nověnalezených problémech. Proto bych Vás chtěl požádat o nějakého poštovního holuba nebo posla a možnost poslat jim zprávu s prosbou o zajištění příbytcích pro moji rodinu i Vaši
říši. " ,,Jste velmi laskav lišáku Estrogene, ale nejsem si jist jestli nás současní obyvatelé jeskyň přivítají s nadšením, a proto Vám svoluji žádost o poslání prosby, kterou ztvrdím vlastním podpisem a pečetí našeho národa." odvětil král a odešel do zadní místnosti za velkým trůnem.
Estrogen s liškou obdivovali krásné umění trpaslíků, které mohli spatřit v podobě velkolepých síní a brnění. Malé liščátka se cítili v království celí nesví, protože tady nebyli žádné děti, ani hračky či něco co by se mohlo líbit dětem a mláďatům zvířat.
Nad Velké podzemní jeskyně dorazil sněhově bílý holub, který nesl zprávu od krále trpaslíků. Strážce jeskyní - dryáda s dlouhými hnědými vlasy a stálým úsměvem na rtech jmenující se Křišťálová kapka holuba postřehla skoro okamžitě a nechala ho usadit se jí na levém rameni, kde se celkem rychle uvelebil. Křišťálová kapka od holuba převzala zprávu a nechala ho odletět, tam odkud přišel. Se zprávou ihned běžela k jejich vůdci - Dragonovi, který si ji nechal přečíst od moudrého elfa s šedým copem a brkem za uchem. Když zprávu elf dočetl radil Dragonovi s rozhodnutím, které nakonec bylo vyhověním prosby a elf poslal nazpátek fénixe s kladnou odezvou a pár radami, jak se proplížit kolem vojska Lorda a popis cesty k jejich jeskyním. Mapu s obtiskem pařátu duhového draka Dragona a pečeť podzemních jeskyň přibalily k dopisu také.
Fénix vyrazil na svou cestu pouští časně ráno, odhodlán předat zprávu králi. Fénix měl krásně svěží červeno - oranžovou barvu a pera ocasu krásně vířily všemi odstíny oranžové a červené. Po cestě přeletěl mnohá nebezpečná skaliska a byl rád, že umí létat. Pod ním se míhali pouštní lišky a jiní živočichové, kteří se lekli fénixova mohutného stínu a mnozí si zprvu mysleli, že je to nějaký dravec. Fénix si jich však nevšímal a brzo už stanul před vchodem do hory trpaslíků.
Monolet zpozoroval fénixe ze své ložnice v pozdní odpolední hodinu. Zprávu od Dragona prostudoval ihned co mu padla do rukou a radostně výskl. Stráže okamžitě vrazily do jeho pokoje a divily se, když uviděly krále, jak spokojeně sedí na své loži.

Draci

6. srpna 2012 v 14:52 | Julča |  Povídky
Hluboko pod zemí je ukryto zářivě bílé vejce, které vysílá zář tak silnou, že je vidět na povrchu Země. Tvorové žijící na Povrchu této záři však nepřikládají velký význam, přestože nemají ponětí co je tato záře zač. Vejce, které odpočívá miliony kilometrů pod zemí, obvíjí proužky čirého zlata chrání ho před napadením zvenčí. Uvnitř vejce odpočívám já. Jsem mládě draka, jehož jméno je pro všechny tvory na zemi zapovězené a nebezpečí samo číhá už při jeho vyslovení. Jsem v tomto vejci ukryt již přes dlouhé věky. Zažil jsem doby, kdy po zami pobíhali divocí a nebezpeční tvorové o nichž lidé, ani jiné bytosti nemají, ani tušení. Čekám na vhodnou chvíli, kdy se budu moct vylíhnout a vládnout zemi. Již cítím nutkání rozbít skořápku a divoce se provrtat půdou na Povrch, ale nejsem si jist, jestli je to tak správně.
Skořápka se rozlétla na všechny strany vzduchové bubliny, v níž jsem byl ukryt, a já jsem poprvé otevřel oči. Musel jsem se rychle dostat na Povrch, dokud jsem měl v plicích ještě vzduch. Na Povrch jsem se dostal během několika vteřin, protože jsem nabyl síly ze skořápky, kterou jsem ihned po svém vylíhnutí snědl. Kolem mě nikdo není, nevím jestli lidé dosud žijí na této planetě, ale jsem si jist, že život tady ještě je. Vidím jenom stromy a vysokou trávu, která se rozprostírá až za obzorem. Na denním světle se moje kůže třpytí bílým světlem a jsou mi vidět žíly, které vedou těsně pod kůží. Sám sobě se docela líbím, až na jeden chybějící dráp na přední pravé končetině. Tato nedokonalost na mém těle je vrozená, ale doufám, že mi nebude vadit při jakékoliv činnosti, kterou budu provozovat.
Ještě jsem docela malý prcek, ale to by se mělo během pár dní změnit díky potravě, kterou si snad dokážu obstarat. Blanitá křídla mám dosud složená na zádech, v nehybné poloze. Nade mnou letí nějaký létající tvor - nejspíš pták, a tak bez rozmýšlení rozkládám křídla a pokouším se vzlétnout, ale svalím se na záda a zůstanu nehybně ležet. Myslím, že mi nic není, jelikož vstávám a nic mě nebolí, ale nejsem si jist jestli se odvážím ještě někdy vzlétnout. Tato zkušenost prvního letu ve mně vyvolala pocit, že bych neměl létat, takže se můžu rovnou s létající potravou rozloučit. Měl bych si pospíšit s hledáním potravy, jelikož se už začíná stmívat a v dálce něco začíná houkat. Houkání se pomalu mění v nepřestávající řev a poznávám, že něco není úplně v pořádku, jelikož jsem během asi dvouhodinového pochodu k obzoru nepotkal žádný život kromě již zmíněných stromů a jiných rostlin, usoudil jsem, že není dobré jít takto nemaskován a na odiv možným pronásledovatelům či špehounům. Obaluju se listím ze stromů z okolí, abych vypadal, když si lehnu jako hromádka listí. S listím na těle se chodí dost blbě a pořád šustím, ale musím si zvyknout. Již vím co si vydává ten řev, který jsem po chvilce chůze začal ignorovat, je to stádo prapodivných rohatých sudokopytníků, kteří mají dokonalý sluch, jelikož jakmile jsem zašustil pár listy o sebe, přestali houkat a rychle začali prchat pryč ode mě, aniž bych stačil cokoli udělat. Propásl jsem svou šanci o zajištění potravy, a proto se musím spokojit s listy a trávou jako potravou, jelikož už je noc a vyšly hvězdy. Ulehám si proto pod obrovský strom, jemuž se koruna sklání až k zemi, a proto jsem skryt před okolním světem - prozatím. Listí si ze sebe už sundávám, protože mě otravuje a stejně mi nijak nepomůže, ale spíš ublíží, protože varuje okolní zvěř přede mnou. Už se mi opravdu klíží oči a já upadám do bezesného spánku.