Prodáno!

18. února 2012 v 10:32 | Mary Artemis |  Povídky
TATO POVÍDKA JE Z TVORBY MÉ KAMARÁDKY, KTERÁ SE MNOU TENTO BLOG ZAKLÁDALA

Prodáno!
Za oknem byl krásný slunečný den a všechno tam venku vypadalo vesele. To se ale nedalo říct o učebně přírodopisu. Ta naprosto překypovala nudou a pachem ze starých exponátů. Učitelka zrovna něco zapisovala na tabuli a přitom nahlas předčítala vše co napsala. Skoro nikdo ve třídě se ji neobtěžoval poslouchat a už vůbec ne si psát sáhodlouhé výpisky o kostní dřeni.V místnosti panovala snad ta nejnudnější atmosféra ve škole.
Lucy se rozhlédla po třídě a pak si lehla na zkřížené ruce na stole. Oči se jí zavíraly, protože ji ráno donutili brzo stávat. Tomu moc nepřispívala její dosavadní nálada. Najednou něco narazilo do její lavice. Bylo to ukazovátko. Slečna Zhoubná, jejich učitelka na biologii se tyčila nad jejím místem a výhružně se na ni dívala.
"Slečno Lucy, vy by jste určitě uměla odpovědět na mou otázku."
Lucy se tázavě podívala na svého souseda přes uličku, ale ten jen nechápavě pokrčil rameny.
"Zopakovala by jste mi prosím otázku?"Pokusila se Lucy ještě zachránit situaci.
"Ne, to tedy nezopakovala! Neustálá troufalost a ignorace této třídy mne velmi překvapuje!"
Otočila se a odkráčela ke katedře. Pak se naklonila ke svému notesu a nahlas odříkávala, co si do něj píše.
"Na příští hodinu, tj. zítra, mi všichni donesete výpisky k dnešní látce a k látce, kterou jsme brali minulý týden. Počítám, že z té už si také nikdo nic nepamatujete. Také mi všichni donesete padesátkrát napsané…"
Lucy učitelku skoro neposlouchala. Chvíli si zapisovala, ale pak se otočila k oknu a zadívala se na oblohu. Něco nehrálo. Obloha zšedla a zvedl se vítr. Učitelka jí pokynula, aby okno zavřela. Lucy se neochotně zvedla ze židle a vydala se k oknu. Natáhla se po něm, ale opřel se do ní silný vítr. Zapřela se o parapet a přimhouřila oči. Potom rychle popadla okenní tabule a přibouchla je k sobě. Chtělo to pořádně zabrat. Když se otočila ke třídě, někdo hlasitě zaklepal. Učitelka se vydala otevřít. Ve třídě se pořádně ochladilo, i když bylo okno zavřené. Slečna Zhoubná ani nedošla ke dveřím a někdo je prudce rozrazil. Pár žáků vyjeklo, ale Lucy nepohnula ani brvou. Zůstala stát u okna, dost blízko na to, aby v případě, že ten kdo tak surově otevřel dveře, nebyl jen inspektor nebo uklízečka. A taky že nebyl. Nevypadal ani jako nějaký rodič, co donesl dítěti svačinu. To už se jim ale stávalo dost zřídka. Taky, k čemu by byl pak ten úžasný automat na tyčinky a horkou čokoládu? Při pomyšlení na tyčinku Mars si Lucy uvědomila, že nechala doma
i svačinu, i peníze. Mrzutě svěsila ramena, ale pak si začala pečlivě prohlížet návštěvníky. Jeden z nich, byli celkem čtyři, vypadal na vůdce nějakého gangu a tomu dodával jeho těžký, černý kabát a sametový, černý klobouk. Byl celý zarostlý a Lucy soudila, že už týdny neměl v ruce holicí strojek. Vedle něho se z chodby vynořil muž v hnědých, manšestrových kalhotách, potrhané vestě, bez trika nebo košile a v kovbojském klobouku. Ten zas nebyl skoro vidět. Byl průhledný jak papír a hrůznému dojmu přispívalo seschlé srdce, které bylo díky té průhlednosti dost vidět. V patách jim pak byli dva tlustí chlapi kteří by se dost dobře uplatnili jako bodyguardi, spíš než nějaký atentátník by se jich ale bál sám zaměstnavatel. Jednomu hyzdila podobu dlouhá jizva přes holou hlavu a druhému chyběla levá tvář, takže z ní zbyl jen hnědý zaschlý hnus. Lucy se z toho pohledu zvedal žaludek, ale spíš než jak vypadají ji zajímalo, co tam chtějí. Učitelka se neklidně ošívala a vypadala dost nejistě. To bylo snad poprvé, co se nechovala tak přehnaně sebevědomě. Hned však Lucy vyvedla z omylu.
"Potřebujete snad něco? Doufám také, že spravíte tu vypadlou kliku!"
Učitelka se snažila vypadat vyrovnaně, ale bylo na ní vidět, že si těmi lidmi moc jistá není. Neoholená brada, tak si ho v duchu pojmenovala Lucy, to zřejmě také zpozoroval a pousmál se.
"Myslím, že o tom, co tu s čím můžu a nemůžu dělat vy nerozhodujete!"
"Jak to myslíte, toto je majetek školy!"
Učitelka po něm výhružně loupla očima.
"Vážně? O tom nic nevím."
"Ale Alane, vzpomeň si, dříve to bývala obyčejná základní škola,"oslovil chlupatce…duch. Jo, vypadal jako duch a duch to určitě byl. Nikdo se s Lucy nemohl přít, protože tohle si myslela skoro celá třída, i učitelce ta myšlenka bleskla hlavou.
"Jak dříve, pořád to je obyčejná základní škola!"
Vyjekla, ted' už dost podrážděně Zhoubná.
"Mýlíte se, slečno. Máme to červené na bílém, jestli vás to zajímá."
"Ano, to zajímá!"
"Tak to vás musím požádat, aby jste mne následovala."
Pokynul jí hlavou ke dveřím. Nabídl jí rámě, ale učitelka ho decentně odmítla. Alan lhostejně pokrčil rameny a vedl učitelku ze třídy, pravděpodobně do ředitelny. Ta se už jen letmo otočila a poručila žákům, aby si začali dělat zadané výpisky. Nikdo jí však nevěnoval moc velkou pozornost. Všichni upírali zrak na průhledného muže, který se zatím uvelebil na jejím místě. Přejel pohledem třídu a pak se podíval na tabuli. Patrně četl, co učitelka napsala. Trvalo mu to však až moc dlouho, takže se zraky přítomných upřely na dva zavalité hlídače. Ano, dalo se to tak říct, protože ted' je vlastně "hlídali", spolu s průhledným, ale ten byl zabraný do čtení a nevěnoval ničemu jinému pozornost.
Jeden z bodyguardi se na ně zašklebil a některé to dost vyděsilo. Lucy od nich znechuceně odvrátila zrak a ještě pohodlněji se opřela o parapet. Nejraději by si přitáhla židli, ale nějak tušila, že má raději zůstat tam kde je.
Duch odvrátil pohled od tabule, patrně už konečně dočetl a znovu se rozhlédl. Prohlížel si jednoho žáka po druhém. Pár z nich to vyděsilo ale někteří se nenechali zastrašit. Pohlédl na černovlasého chlapce a zadíval se mu do modrých očí. Simon, tak se jmenoval, se na něj tázavě podíval, nahrbil se na židli a napodobil ducha zkřížením rukou. Duch se napřímil. Simona to pobavilo. Duch se zlostně zašklebil a odvrátil od něj zrak. Simon se trochu zašklebil. Ted' se duch díval na Lucy. Ta si ho znechuceně změřila pohledem a zívla. To ho naštvalo ještě víc.
"No, vidím, že vaše učitelka se vás očividně ráda na chvíli zbavila,"procedil mezi zuby.
"Ale já si vás, jako nový učitel vezmu do parády."
"Učitel?"nevydržela to Lucy, a vyprskla smíchy.
Pak se ale zatvářila důležitě a suše prohlásila: "No, biologii by jste vlastně mohl vyučovat, bude z vás ještě k tomu dobrý exponát."
Pár spolužáků Lucy podpořilo smíchem. Duch ale zbledl ještě víc a ted' skrz jeho hrud' zahlédli učitelčiny pokyny. Pak se ale krutě zasmál. Očividně měl eso v rukávu.
"Možná, ale neradil bych vám se k tomu moc vyjadřovat, některé vaše nové učitele nebo spolužáky by to mohlo možná obtěžovat a já rozhodně nemám ve zvyku dávat tresty typu napište 50X nemám ignorovat učitele biologie."
Žáci si ho nevěřícně prohlíželi. Zároveň však nějak tušili, že jim tu nevykládá jen pohádky.
"Jste náš nový třídní?"ozvala se nesměle Lena.
"Nečekali jste doufám Michaela Jackson."zasmál se a i dva bodyguardi nasadili posměšné výrazy.
"Nečekali jsme nikoho!"obořil se na něj Karel, Simonův spolusedící. Nový učitel mu přišel až moc nabitý energií, v jeho hodinách by se určitě nedalo tak dobře kašlat na učení.
"Nečekali? To mě mrzí! Vynahradím vám to třeba malým zkoušením. Tak třeba, jak dlouho se tělo v rakvi rozkládá, dokud z něj nezbudou jen kosti?"
Ukázal na Karla. Ten povytáhl obočí a rozhodil rukama.
"Jak to mám asi vědět? Jsem snad mrtvej?!"
"Ne, to rozhodně nejsi, ale bud' si jist, že o hodně přicházíš! Být mrtev je daleko lepší, než být živ, nemůžeš už totiž umřít!"
Jeho kumpáni se chrochtavě zasmáli. Dětem to však moc vtipné nepřišlo.
"Vtipné, nemyslíte?"
"K popukání, nemám slov,"prohlásila ironicky Lucy, "až se mi z toho chce na záchod."
"Prosím, stačí říct."Duch ukázal na stále otevřené dveře. Lucy využila situace a neváhala. Vydala se ke dveřím. Podívala se tázavě na vazouny, a ti jí neochotně uvolnili cestu. Vyšla ze třídy s bradou zdviženou a se znechuceným výrazem ve tváři. Oba chlápci pěkně páchli. Vyplázla jazyk. Šla šoupavou chůzí k dívčím záchodkům. Otevřela dveře s namalovanou panenkou. Hned ve dveřích ale málem vrazila do zavalité ženy s brýlemi. Žena jí však prošla bez problémů. Ani se neobtěžovala se omluvit a jen pohrdavě nakřivila nos. Lucy projel tělem chladivý pocit. Znechuceně se ošila a jen ji zajímalo, co dělala ta ženská na záchodě. Otevřela dveře kabinky a málem vykřikla. Záchod se vznášel ve vzduchu a byl stejně průhledný jako ta brejlatá. Nezajímalo ji, v jakém stavu jsou ostatní záchody a raději si stoupla před obdélníkové zrcadlo. Opřela se o umyvadlo a zadívala se na svůj pobledlý výraz. Pak se ale napřímila a vytáhla kšiltovku, která jí napůl čouhala z jedné z mnoha kapes širokých maskáčů. Nasadila si ji a přetočila kšiltem dozadu. "Když nikdo jinej, tak to vezmu do svejch rukou."
Zabořila ruce do kapes a přemýšlela, co dělat. Školu ovládla banda mrtvol, učitelka se šla přesvědčit, že je její oblíbenec ředitel v poho a ona trčí na záchodcích se vznášejícíma se mísama.
Usilovně přemýšlela, že si ani neuvědomila že vyšla na chodbu. Zadumaně si protřela spánky. Tu do někoho narazila. Ano, ted' do někoho opravdu narazila. Do živé bytosti. Vzhlédla a zatvářila se poněkud zklamaně. Byl to jen Simon.
"Co ty tady? Čekala jsem, že seš jeden z těch co se tam krčej v lavici a čekaj až jim ten manik ukouše prsty."prohlásila posměšně.
"Jo, jasně. A jak bych pak asi hrál baseball?! Ne, já se dobrovolně zmrzačit nenechám."
"Hmm a jak ses dostal přes ty gorily?"
"Jednoduše, řekl jsem tomu vepředu, že je mi dost blbě a on mě celej nadšenej pustil na WC. Prej jestli neumřu, tak se nemám vracet!"
"Dobrý máš nějakej plán?"
"Jakej plán?"
Lucy protočila panenky.
"Já myslela že tu nechceš zkejsnout."
"Kdo říká že chci?"
"Tohle je konverzace! Tak jo, já vyjímečně zapojím mozkový závity!"
Simon se pobaveně zasmál.
"Fajn, tak už tě něco napadlo?"
"Nejsem kulovej blesk! Ale nejspíš by stálo zato, zjistit proč si vybrali zrovna školu."
"Jo, tahle budova je otřesná."
"To taky, ale hlavně je to škola! Na začátek zkusíme ředitelnu."
"Jo, myslím že tomu biologovi brzo dojde, že tak pomalou smrt nemůžu kvůli bolavýmu břichu mít."
"Fajn, takže do druhýho patra."

"…jak to…aše škola…slíte vážně…diteli!"
Z ředitelny se ozývaly útržky hovoru, ve kterém si dominantní místo vydobyla jejich třídní, slečna Zhoubná. Dveře byly z pevného, tvrdého dřeva, takže se dalo jen dost těžko odposlouchávat. Na hlídce naštěstí nabyl nikdo ze zasnulých ani pozůstávalých. Ano, krom duchů se ve škole sem tam objevili i upíři a pár vlkodlaků. Také potkali dvě ženy v hábitech jako z Harryho Pottera a jednoho muže poměrně malého vzrůstu, zato ale příšerného vzhledu. Lucy hádala, že to byl zakrslý šotek nebo sřet. Nikde však nepochodovali jejich praví učitelé!
Samozřejmě všichni seděli v ředitelně, teda, ani Simon, ani Lucy nemohli pochopit, jak se tam mohli vejít, ale to bylo vedlejší.
Ted' však Lucy zaslechla docela zřetelně i něčí cizí, tajemný hlas. Byl takový prázdný, hlasitý
a krutý.
"Víte, když jsem před padesáti lety, tedy před mou smrtí, šel okolo tehdejší bývalé školy, hrozně jsem si přál být ředitelem. Nikdy se mi to ale nesplnilo."Bylo slyšet smutné povzdechnutí, nebylo však od srdce.
"A tak jsem si, shodou okolností před padesáti lety usmyslil, že to, že už nejsem živý můj sen nezničí! Pár let po mé smrti se začala stavět nová škola. Já osobně jsem byl nadšen, že na místě starého hřbitova, kde jsem byl svými velkorysými příbuznými pochován. Připomeňte mi prosím potom někdo, že se jim musím odvděčit. Myslím že někteří z nich jsou zde na škole."
Ozval se ďábelský smích.
"Jsem nesmírně rád, pane řediteli, že jsme se dohodli. Já vás nechám dělat nám tu nějaký čas školníka a vy mi přenecháte vedení školy."
"Jistě, jistě, nemějte starosti."ozval se roztržitý hlas jejich ředitele. Takhle si ho tedy Lucy nepamatovala. Naposled když byla v ředitelně, zněl ředitelův hlas docela jinak. Spíš jak nafoukaného páva, než zajíčka v jamce. Jindy by se smála, ale tohle byla nanejvýš důležitá situace. Někdo se pomalými, tichými kroky blížil ke dveřím. Lucy vytřeštila oči, chytila Simona za předloktí a táhla ho pryč. Doběhli až na schody oddělující druhé a třetí patro. Lucy se špatně dýchalo. Nebylo to však kvůli zadýchání., ale proto, že se všude kolem nich vlnila nazelenalá mlha nasládlého plynu. Lucy se rozkašlala. Přes mlhu zahlédla, že se k nim blíží skupinka dětí se zkumavkami a kádinkami v rukou. Z těch vycházela ta vůně, mísící se s pachem který se nacházel v každém koutě budovy. Lucy neváhala a táhla Simona dál. Ve třetím patře už nebyl pach tak silný.
"Fuj, to je humus! Všiml sis co to bylo za lidi?"
"Myslím že deváťáci, ale nevím to jistě!"
"Aha, no to je stejně jedno, kam teď?"
Simon ji dloubl loktem do žeber. Lucy se napřímila. Chodbou se pomalu sunul člověk, s vysokou bradou a zelenými vlasy. Z úst mu kapala našedlá kapalina a trochu šilhal. Vypadal jak shnilé jablko v rozkladu. Krátce na ně pohlédl, zvedl ruku na pozdrav a sunul se dál. Lucy už toho měla dost, kdy konečně potkají někoho z nehnijícího masa, pevně držících kostí, které nikde nevyčnívají a někoho, kdo nevypadá jak hologram?! V odpověď jí však byli jen dva pubertální upíři s červenýma očima, kteří na ni cenili tesáky a jednomu z nich odkapávala čerstvá, rudá krev. Lucy spěchala dál. Dostali se k terase, která spojovala první a druhý stupeň a s úžasem zjistila, že není zamknutá. Vzala za ledovou kliku a otevřela dvoukřídlé dveře.Venku to jemně profukovalo. Vydali se po dlaždicích ke druhým dveřím. Země se pod nimi zatřásla a pár centimetrů od Lucy se ze země vynořil náhrobní kámen. Stál na něm nějaký nečitelný nápis. Najednou se začaly náhrobly a kříže objevovat všude kolem nich. Simonovi někdo poklepal na rameno. Prudce se otočil a zkameněl na místě. Před ním se tyčil vysoký kostlivec ve fraku a s cylindrem. Roztáhl tvář do širokého úsměvu.
"Nevíš chlapče, kde bych našel učebnu dějepisu?"promluvil k Simonovi hlubokým hlasem.
"Myslím že v druhém patře."pípnul Simon.
"Moc ti děkuji!"a zase se doširoka usmál a přidušeně se zachechtal. Simon i Lucy tam ještě pár vteřin tak vyjeveně stáli, ale pak, když se Lucy pokusila couvnout zakopla o kříž. To oba vyburcovalo ke zběsilému běhu. Lucy dvakrát narazila do něčích koster a Simona kouslo do nohy nemluvně/kostra. Dostali se až ke dveřím. Zděšeně si však uvědomili, že jsou zavřené! Lucy prudce lomcovala klikou, pokoušeli se je i vyrazit. Nic. Dostalo se jim ale nečekané pomoci.
"Dovolíte?"promluvila k nim už nejmíň stovku let stará kostra. Opřela se do dveří a ty se se skřípotem otevřely. Něco spadlo na zem. Byla to její dlaň-co z ní za ty roky zbylo. Simon se pro ni natáhl a kostře ji podal. Ta se na něj usmála, ale to on už neviděl. Běželi chodbou ke schodišti a po něm dolů. Proběhli kolem třídy prvňáků a Lucy si všimla, že se dívají na Ukradené Vánoce Tima Burtona. "Wow!"pomyslela si.
O pár metrů dál se Simon prudce zastavil.
"Co je ?"zvolala Lucy.
"Ty to neslyšíš?"podíval se na ni.
"Co jako?"odpověděla mu otázkou. Hned se jí však dostalo odpovědi. Z hudebky, učebny na konci chodby se linula strašidelná hudba. Byla záhadná a Lucy z ní mrazilo v zádech. Nějak ji však fascinovala. Doběhla k učebně a nakoukla dovnitř pootevřenými dveřmi.
"Co děláš?!"pokusil se ji Simon zastavit. Lucy si ho však nevšímala. Otevřela dveře dokořán. Simonovi nezbývalo nic jiného, než ji následovat.
Učebna vypadala jako vždy, jen někdo rozevřel doširoka dlouhá okna a těmi teď proudil do třídy chladný vzduch. Venku zahřmělo, až se Lucy lekla a naskočila.
Hudba vycházela z velkého černého, naleštěného křídla. Na židli před ním seděl jejich učitel hudební výchovy. Hele, živáček! Lucy se k němu chystala vykročit. Učitel se k ní však otočil
a smutně se usmál. Ne, živáček to tedy rozhodně nebyl. Na zápěstích se mu táhly dlouhé řezné rány. Nikdo si toho dříve nevšiml, protože učitel nosil většinou dlouhé košile nebo saka. Na škole vyučoval krátce. Lucy se smutně otočila k Simonovi.Ten jí odpověděl smutným úšklebkem. Chvíli učitele pozorovali a pak se Lucy odvážila k němu vykročit.
"Slečno Lucy, rád vás vidím živou a zdravou."Bylo vidět, že to myslí vážně.
"Také vás ráda…vidím."
"Co tak smutně? Nelíbí se vám nová škola?"
Lucy nevěděla, co všechno si může dovolit.
"Líbit se mi? Já nenávidím tu normální, natož tuhle."
"Nejsi sama."Učitel zahrál záměrně pár falešných akordů.
"Vždyť vy jste také, no, přece mrtvý. Patříte k nim."
"Možná jsem mrtvý, ale to neznamená, že se chci vracet do školy. neměl jsem na vybranou. Co zmůže jedna duše, proti tolika."
Lucy otevřela ústa, ale pak je zase zavřela. Nevěděla vlastně, co říct. Zezadu k ní přikráčel Simon a položil jí ruku na rameno. Otočila se na něj v naději, že jí pomůže, ale ten jen zakroutil hlavou,
až mu černé vlasy spadly do obličeje. Lucy svěsila ramena a rezignovaně se s ním vydala z učebny.
"Nechci tu být."prohlásila tiše.
"Hnusí se mi to tu." Vypadala zcela zlomeně.
Simon nic neříkal. Byl na tom stejně jako ona. Nemohli přeci nic udělat. Školu ovládají neživí
a oni jsou jen titěrné kapky v nekonečném oceánu.
"Od kdy se necháš takhle snadno porazit?"ozval se jakýsi hlas Lucy v hlavě. "Prohra…."
To slovo lucy připomínalo pohřební zvony. "Prohrála jsi, ha, jednou to muselo přijít! Jsi slaboch!"
Lucy bojovala sama se sebou. Na jednu stranu cítila porážku, ale také cítila odhodlání. Tam někde uvnitř. Co dělat? Co má dělat? Rozhlédla se kolem sebe. Tohle se neděje jen v její hlavě. Možná by měla přijmout skutečnost. Ne, na to se má moc ráda. Nechtěla zemřít, ani žít v téhle…škole. Najednou věděla co udělá. Musí se v první řadě dostat ven. Pak bude čas na záchranu ostatních. Teda, nějak doufala, že bude ještě koho zachraňovat.
Nacházeli se někde vetřením patře. takže se musí dostat dolů. Hlavní vchod bude určitě hlídán, musí tedy k tomu zadnímu. Fajn, hlavně neztrácet čas. V krátkosti Simonovi vypověděla svůj sice ubohý, ale jediný plán. Vydali se chodbou ke schodům. Nemůže se jim nic stát. Jsou jen obyčejní studenti, žáci, nic víc. Vzhlédla k hodinám zavěšeným ke stropu. Mají deset minut do přestávky. Omyl, hodiny šly přece špatně. Nikdo se je zatím nepokoušel spravit. Takže mají jen pět minut. Tím hůř. Lucy přidala do kroku. Nemluvili. Soustředili se na cíl. Lucy přemýšlela o tom,co udělat, jestli se dostanou ven. Nedávala pozor na cestu, nohy se jí zapletly a ona škobrtla. Naneštěstí se zpoza rohu schodiště vynořila něčí postava. Lucy se nemohla nijak bránit pádu
a srazila ssebou onu osobu. Svět se zatočil a Lucy dopadla tvrdě na schody. Simon se k ni automaticky rozběhl. Pádu nemohl nijak zabránit. Naneštěstí Lucy vrazila do nějaké malé holčičky. Ta se na ni nasupeně otočila. Lucy se ještě dostatečně nevzpamatovala, ale dívka ano.
"Dávej pozor!"spustila.
Asi se jí opravdu něco stalo. Opožděně se dala do vzlykání, které přecházelo nejdříve v nevinný pláč. Pak ale začala opravdu vřískat. Nebyl čas. Simon pomohl Lucy na nohy a ta si vyděšeně uvědomila, že ze tříd zvědavě nakukují učitelé a žáci. Ta malá dívka patrně vyburcovala celé patro! Nebyl čas. Oba vzali nohy na ramena. Přihlížejícím nějakou chvíli trvalo, než si nějak vyložili jejich chování. Pak se chodbou rozezněly pobouřené výkřiky. Lucy v zápalu paniky málem špatně zabočila. Otočila se na patě a vydala se dál do spodního patra. Poplach se už asi rozezněl celou školou. Najednou do ní někdo zezadu vrazil. Bylo to zákeřné. Lucy se rozplácla jak dlouhá, tak široká na studené podlaze. Zjistila že vedle ní podobně skončil i Simon. Pokusila se vstát, ale něčí podpatek ji přirazil spět k zemi. Točila se jí hlava a slyšela, jak na ni někdo mluví. Zdálo se jí, že slyší svou třídní. Simon vedle ní se na učitelku obrátil a hrubě na ni zařval. Černé vlasy se mu lepily na tvář. Chvíli se tam s ní hádal. Lucy ani nevnímala, co říkají. Pak ho někdo kopl těžkou botou do obličeje a jemu klesla hlava na tvrdou zem. Obličej mu zakrývaly vlasy, ale Lucy viděla jak se zpod nich řine rudá krev, která vytvářela na zemi malou kaluž, v níž se odrážely postavy tyčící se nad ní. Pokusila se vykřiknout, ale neměla na to dost síly. Natáhla ke spolužákovi ruku. Pomalu se jí zavíraly oči a poslední co uviděla byla ona lesklá kaluž krve a něčí ruce, které se k ní natahovaly.
Lucy zcela pohltila temnota a ona se v ní pomalu řítila do neznáma. Nic než tma.



Lucy uslyšela něčí šepot. Zprvu si myslela že je to jen představa, ale pak s ní někdo zatřásl.
"Lucy, vzbuď se."
Lucy pomalu otevřela oči. Seděla ve své lavici, v učebně přírodopisu. páchlo to tu jako obvykle a nad Lucy stála také jako vždy učitelka. Lucy zamžikala. Co tu dělá? Jak to, že je zpátky ve třídě?
Vyplašeně se rozhlížela. Všechno bylo jako dřív. Dveře byly na svém místě, do třídy foukal vítr z otevřeného okna a většina žáků vypadala, že se právě probudila.
"Slečno Lucy, vy by jste určitě uměla odpovědět na mou otázku."
Lucy připadalo, že tohle už někdy zažila.
"Pardon, paní učitelko, nevím"
"Hmm, to se dalo čekat. Tak někdo jiný."
Učitelka přešla třídu a položila otázku někomu jinému. Lucy si protřela oči a hledala náznak toho, co se ještě před chvílí událo. Nic. Všechno bylo jako dřív. Očima hledala Simona. Ten to přece taky zažil. Seděl na svém obvyklém místě a vypadal úplně normálně. Zbytek hodiny si Lucy mlčky zapisovala. Po zvonění se se zbytkem třídy vydala na oběd. Postavila se do řady a vypadala nepřítomně. Některé její přátele to překvapilo. Lucy se vůbec nechovala jako vždy. Jindy už by stála na začátku fronty, dneska však lhostejně stála skoro na konci. Když se konečně dostala na řadu, lhostejně si vzala první talíř s obědem, který před ni kuchařka postavila a přesunula se ke kulatému stolu, u kterého sedávala. Přátelé kolem ní se bavili, jako by se nic nedělo. Lucy se však nemohla zbavit pocitu, že to všechno byl jen sen. dost živý sen. Nabrala vidličkou salát. Rajčatový dresing stékala po okurce a Lucy to něco silně připomínalo. Pokrčila ramenem a vložila si ji do úst. Skoro nevnímala její chuť, jen ji převalovala v ústech. Vedle ní si přisedl Simon. Byl pobledlý a až teď si Lucy všimla zaschlé krve na jeho spánku. Vytřeštila oči. Rychle se odvrátila a dala si do úst další sousto. Znovu však k němu otočila. Střetla se s jeho modrýma očima. lucy čekala, že pozvedne obočí, nebo jí zamává dlaní před očima. On ji však jen nečině sledoval. Pak mu padl zrak na mísu se salátem. Tentokrát se Lucy dočkala nějaké reakce, ale byla jiná než čekala. Simonovi se rozšířily panenky. Pomalu na prázdno polkl a pak se s náznakem děsu podíval zpátky na Lucy. Ta chvíli nechápala, ale pak se prudce otočila ke svému salátu. Z vidličky, kterou stále svírala v ruce odkapávala po rajčeti omáčka. Lucy poklesla na okamžik brada. Opravdu to byla jen rajčatová omáčka? Dresing?! Simon se chystal něco říct, to už však Lucy zamířila k záchodům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arwen | Web | 18. února 2012 v 18:03 | Reagovat

Moc krásné! moc se ti to povedlo!

2 Máry | Web | 19. února 2012 v 15:57 | Reagovat

[1]:Dik moc:D

3 Ilča | 2. června 2012 v 22:48 | Reagovat

Parádně napsáno, konečně mám tu čest si něco od tebe přečíst!:) A hele, že ty ses v úvodu inspirovala naším přírodopisem? Ta nuda z toho přímo čiší :D

4 Julča a Máry | Web | 29. června 2012 v 18:08 | Reagovat

[3]: Tak nějak:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama